Ve Věčném městě skončilo setkání představitelů biskupských konferencí o pedofilii v církvi.

Modleme se úpěnlivě, aby toto setkání přineslo plody.

Co na mě nakonec nejsilněji zapůsobilo, byl pestrý plakát s více než stem vlajek zemí z celého světa, který aktivisté v průběhu jednání rozvinuli na náměstí Svatého Petra. Co mají společného Indie s Bosnou a Hercegovinou? Že v obou těchto zemích, jako menšina, žijí katolíci, že tam působí kněží a mezi těmito kněžími se našli tací, kteří byli schopni sexuálně zneužít děti.

Je to příliš hrozné, zcela šílené, ještě před pár roky – alespoň pro mě – naprosto NEPŘEDSTAVITELNÉ. Vždyť nepředstavitelná byla i sama pedofilie; nežil jsem v mládí ani zdaleka podle Božího přikázání, ale sex s dítětem bylo cosi mimo mou představivost.

Přitom pedofilie v církvi není prostě vliv vnějšího zkaženého světa. Katoličtí kněží se podofilie dopouštěli jak v zemích, kde jsou tyto zločiny proti dětem a mladistvím relativně rozšířené, jako v USA – tak i v zemích, kde jsou jinak zcela ojedinělé. Řekněme si to jasně, pevně a otevřeně: nikdy v dějinách žádná instituce nenapáchala tolik pedofilních zločinů jako katolická církev; je to ovšem dáno i tím, že jde o instituci obrovskou, celosvětovou – ale stejně...

Je to zlo, které vyplývá z našich vlastních křesťanských srdcí. Nikdo z nás nemůže říct, že se ho to netýká. Modlili jsme se dost za kněze? Není na světě skupina lidí, která by byla vystavena větším útokům zlého než katoličtí kněží. Projevovali jsme jim vždy oprávněnou úctu? Byli jsme jim oporou? A na druhé straně: přijímali jsme jejich pro nás tolik potřebnou službu? Nebo jsme mávli rukou, otočili se zády a šli si dál – v církvi i mimo ni – svou vlastní cestou?

A také: byli jsme vůči kněžím dostatečně nároční, nebo jsme křivé jednání některých z nich – i v menších, a méně děsivých věcech – ignorovali a nechali si od nich tiše líbit příliš mnoho špatného? Někteří kněží si po léta zvykli žít v přesvědčení, že jsou povzneseni nad normální povinnost lidské slušnosti, poctivosti, férovosti, zdvořilosti. Odtud mohla vést cesta až k pedofilii. Měli jsme odvahu správně jednat, totiž ozvat se, jít do konfliktu, pokud jsme se o nějakém takovém zločinu dozvěděli? Nebo je i v nás kus té mentality zametání nehezkých věcí pod koberec, mentality, která vedla k selhání tolika zodpovědných lidí v církvi?

A ještě něco – otázka pro muže: nepřispěl jsem k těžké situaci katolického duchovenstva tím, že se na ně dívám jen zvenčí, že právě já dnes chybím v jejich řadách, protože v mládí jsem – s pečlivostí zkušeného táborníka – uhasil i poslední jiskřičky ohně svého kněžského povolání?