Známý brazilský arcibiskup Helder Camara kdysi řekl, že žel existují křesťané, kteří si z celého evangelia zapamatovali jen jedinou scéhu, totiž vyhnání penězeměnců a prodavdavačů z chrámu; ta ovšem k Ježíšově osobnosti patří, stejnou chybou by bylo Ježíše s důtkami v ruce nevidět: ale oč častěji prokazoval náš Pán svou jemnost a laskavost!

Ježíš často hovořil velice kriticky o různých lidech, přesněji řečeno – o různých skupinách lidí. Hovořil vždycky tak, aby se poznali – a mohli se nad sebou zamyslet a obrátit se, ale nikdy ne adresně: záleželo mu na tom, aby nikoho svým slovem nezranil.
Ale oni se neobrátili – a místo toho se rozhodli, že Pána Ježíše zabijí.

Ale když někdo za Pánem Ježíšem přišel, a mohlo to být i v noci, třeba i tajně (J 3, 1–2) – jakkoli byl takový člověk i z ostře kritizované skupiny lidí, jednal s ním Pán Ježíš laskavě a trpělivě – řekl bych pečlivě: ten člověk udělal krok směrem k Němu a to je v očích Božích podstatné. Stejně tak přijímal jejich pozvání k návštěvě, třebaže někdy asi nepříliš upřímně míněné (Luk 7, 44).

Často se Pán Ježíš zlobil na ty, kdo s ním žili a chodili – ale byl to vždy spíš povzdech a lítost než výtka a nikdy zloba.

Petra nazval Pán Ježíš satanem (Mat 16, 23) – a to je jistě hrozné označení, ale bylo třeba odmítnout, nesmírně rázně odmítnout, co Petr říkal – a i toto „jdi ode mne, satanel“, bylo bez zloby: nebylo to žádné vyúčtování, nebylo to vyobcování. Bylo jasné, že, jak se říká mezi lidmi, on to tak nemyslel; satan je anděl propadlý do zavržení, ale Petr zůstal i po takovém slově tím, kým byl, apoštolem a budoucí viditelnou hlavou církve.

Pán Ježíš i mimo svou skupinu nejbližších učedníků také konkrétně napomínal, třeba i farizeje, který mu nepodal ani vodu na opláchnutí nohou (Luk 7, 44), ale vždy osobně; nemáme v evangeliu příklad, že by tomu bylo jinak – laskavě a jemně, často tak jakoby oklikou, aby oslovený měl prostor jeho slovo sám uchopit a přijmout: přečtěme si jen (několikrát po sobě!) pasáž z Janova evangelia o Ježíšově rozhovoru se Samaritánkou u Jakobovy studny (J 4, 7–26).

Když chtěl Pán Ježíš říct něco, co bylo pro dosavadní zkušenost osloveného člověka nepochopitelné, řekl to tak, aby se člověk mohl ptát, aby mohl reagovat na zdánlivou absurditu vyslechnutých slov, a tak začal pomalu chápat, že voda milosti není voda ze studnice (J 4, 15) a znovu se narodit v Kristu neznamená podruhé vstoupit do těla své matky (J 3, 4).

Pán Ježíš oslovoval – i se nechával oslovit, zejména těmi, kdo potřebovali pomoc a uzdravení. A vedl lidi ke spáse, někdy velikým náhlým gestem (Luk 19, 5), jindy krok za krokem (J 9, 3 – 39).

Jen jednou Pán Ježíš označil zvířecím výrazem jednoho určitého člověka, totiž Heroda – a to před lidmi, o kterých věděl, že mu to „donesou“ (Luk 13, 32).

Pán jednal trpělivě i s Pilátem – ale ne s Herodem; s nímž, na rozdíl právě od Piláta, nepromluvil ani slovo; můžeme se domýšlet, že by to bylo bývalo i z hlediska spásy Herodovy duše už nadobro zbytečné...

I milost Boží někdy končí: ukončuje ji člověk.