Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království. (Lk 12, 32)
Necelé jedno procento! Přesně 7887 (sedm tisíc osm set osmdesát sedm) z přibližně osmi set tisíc obyvatel žijících na území plzeňské diecéze si o víkendu 5. a 6. října 2019 našlo cestu na mši svatou v některém z kostelů diecéze. Před deseti lety, při podobném sčítání účastníků bohoslužeb, přišlo o 1366 obyvatel více.
V následujících řádcích bych se chtěl nad zveřejněnými výsledky sčítání zamyslet a porovnat je s deset let starým censem. Úmyslně říkám zamyslet, protože o nějaké analýze nemůže být řeči.
Patnáct procent.
Tolik ubylo během posledních deseti let účastníků katolických bohoslužeb v plzeňské diecézi. Vezmeme-li v potaz, že v uvedeném období počet obyvatel na území diecéze spíše mírně narůstal, je to vysoké číslo. Proč se tak děje?
První argument je nasnadě. Věkové rozložení praktikujících katolíků není totožné s věkovou strukturou populace. Více jsou zastoupeny starší ročníky a během sledovaných deseti let prostě více katolíků zemřelo, než se narodilo.
Zřejmým se toto konstatování stane, když výsledky sčítání z roku 2009, členěné podle věkových kategorií, posuneme o řádek dolů a porovnáme počty týchž osob, které pouze o deset let zestárly. Počet seniorů starších 71 let se snížil o 2049 osob a toto číslo samo o sobě výrazně překračuje onen patnáctiprocentní pokles. Tento fakt také vysvětluje pokles průměrného věku katolíků z 51,9 (2009) na 50,09 roku (2019).
Další vysvětlení je náročnější. Použijeme-li stejný postup u nejnižších věkových kategorií, vidíme šestnáctiprocentní pokles v kategorii 11 až 20 let, dvacetiosmiprocentní pokles v kategorii 21 až 30 let a již pouze čtyřprocentní pokles v kategorii od 31 do 40 let. Ubylo nám 328 mladých lidí. Jedná se zřejmě o citlivé věkové kategorie, jejichž příslušníci církev z různých důvodů opouštějí.
Tyto ztráty do jisté míry kompenzují katolíci ve středním a vyšším středním věku. V kategoriích od 41 do 60 let jich o 235 přibylo. Na přírůstku se dosti pravděpodobně podílejí dílem konvertité a dílem ti, kteří církev v mladém věku opustili, ale opět do ní nalezli cestu.
Potěšitelné je konstatování, že dětí do deseti let mírně přibylo. Katolíci se zjevně ještě nenaučili nemít děti.
Jaký je výhled do budoucna?
Stále vysoké zastoupení účastníků bohoslužeb patřících do vyšších věkových kategorií přinese v následujícím desetiletí další výrazný pokles. Stane se tak samozřejmě za předpokladu, že počet účastníků v mladších věkových kategoriích nedozná podstatnějších změn. Dosavadní vývoj spíše naznačuje, že k úbytku, byť mírnějšímu, dojde i v těchto kategoriích.
Co s tím?
Předpokládám, že panu biskupovi, kněžím, jáhnům ani prostým věřícím plzeňské diecéze není lhostejné, že jejich kostely se pozvolna vyprazdňují. Nemohou se proto vyhnout otázce, jak tento trend obrátit nebo alespoň zastavit. S veškerou pokorou bych rád nabídl odpověď člověka žijícího těsně za hranicí plzeňské diecéze, pohled sice zvnějšku, avšak podepřený solidní znalostí poměrů v diecézi.
Plzeňská diecéze je mezi českými a moravskými diecézemi učiněným adolescentem. Zřízena byla bulou papeže sv. Jana Pavla II. v roce 1993. Během její šestadvacetileté existence se na biskupském stolci vystřídali jen dva biskupové, z nichž první, František Radkovský, diecézi řídil téměř 23 let.
Z úhlu pohledu, kterým se dnes v katolických kruzích na činnost církve pohlíží, lze plzeňské diecézi stěží něco vytknout.
Diecéze se velmi aktivně a zdařile mediálně prezentuje, má dobré vztahy s představiteli kraje i místní samosprávy. Uplatňuje, podle mého názoru velmi přínosný, model duchovní správy spočívající v tom, že několik farností je spravováno společně několika kněžími a jáhny. Velký důraz je kladen na ustavení a řádné fungování ekonomických i pastoračních rad farností, laici dostávají velký prostor při řešení farních i diecézních záležitostí. Paleta aktivit konaných v rámci diecéze je velmi široká, pořádají se nejrůznější duchovní obnovy, kurzy, farní dovolené, tábory pro děti a mládež, poutě, koncerty, výstavy, ekumenická setkání. Vyčerpávající výčet by zabral celou stranu. Běží modlitební štafeta za jednotlivé farnosti, biskupství vybízí farnosti k tvorbě pastoračních plánů a ke zcela konkrétnímu úsilí na poli evangelizace. A požaduje zpětnou vazbu.
Je nepopiratelné, že toto úsilí prospívá prohloubení duchovní i lidské sounáležitosti mezi farníky navzájem i mezi kněžími a laiky a přináší své plody v pozitivnějším vnímání církve ze strany představitelů veřejné moci, ale pravděpodobně i veřejnosti obecně, kulturně obohacuje plzeňský region a vzbuzuje větší aktivitu laiků v životě diecéze i při péči o její majetek.
Jak je tedy možné, že všechna uvedená pozitiva a všechny chvályhodné aktivity nezabrání tomu, aby církev neopouštělo několik set mladých katolíků ročně a z řad lidí stojících mimo církev bylo jen mizivé procento osloveno a přivedeno k víře? Jak je tedy možné, jak to výsledky sčítání za dobu trvání diecéze naznačují, že plzeňská diecéze spěje do stavu, že kolem roku 2050 se katolíci stanou naprosto mizivou menšinou, že farní systém nebude mít prakticky o koho pečovat a rozsáhlé venkovské oblasti budou zcela křesťanů prosty?
Abychom na tyto vpravdě bolestné otázky nalezli odpovědi, je nutno poodstoupit, uznat jejich plnou legitimitu a alespoň na chvíli se oprostit od myšlenkových klišé, toho, co se dnes považuje za správné a „pokrokové“.
Za prvé
Každý rodič, kterému na víře jeho dětí záleží, dávno ví, že jeho úloha v předání víry je nezastupitelná. Že sebelepší farář, poutavé farní programy anebo vynikající katecheta mohou víře jeho dětí velmi prospět, ale k jejímu předání musí přispět rozhodující měrou rodič sám. I nepříliš vnímavý pozorovatel si povšimne, jak jsou gesta, mimika, způsob myšlení a vyjadřování synů či dcer ovlivněny příkladem otce či matky. Nejinak je tomu v duchovní oblasti. Svojí pýchou, malověrností a liknavou duchovní praxí zabíjíme víru svých dětí v samotném zárodku.
Za druhé
Každý alespoň trochu poučený katolík ví, že víra je dar. Mnozí z nás tento argument umně využívají ke zlehčení svých vlastních selhání ve věcech předávání víry. Jestliže je víra dar, pak si ji nelze vyvzdorovat, vznést na ni nárok, poručit si ji. Dar se musí vyprosit! Tropil si z nás snad náš Pán žerty, když nám slíbil, že nám Otec v nebesích dá dobré dary, když o to budeme prosit? A co může být lepšího pro naše děti než dar víry?
Jenže Bůh vidí do našeho srdce. A tam to bývá jinak. Hlavně dobré vzdělání. Taky materiální zajištění, zdraví, dobře rozvržený volný čas. Důležité, chcete-li bohulibé věci. Jen jednu mají vadu. Jsou smrtící, když se ocitnou na první příčce!
Za třetí
Ztracenými ovcemi bez pastýře. Přesně těmi bychom byli bez církve, bez našeho biskupa a našich kněží. Ale co od nich skutečně potřebujeme? A co od nich očekáváme? A co po nich chceme? A jsou odpovědi na předešlé tři otázky v relaci?
Je jistě sympatické, když farář umí kopnout do míče. Ale stává se zřídka, aby měl na to, být platným členem obecního fotbalového týmu. Je příjemné, když pan farář vtipně a obratně řídí zasedání farní rady. Ale je dost laiků, kteří to svedou lépe. Když přitáhl polský král Jan Sobieski v roce 1683 k branám těžce zkoušené obležené Vídně, nikdo po něm nežádal, aby šel pomáhat do polní kuchyně, a dokonce ani to ne, aby obvazoval raněné v lazaretu. K vojevůdci vzhlížely tisíce vojáků i prostých obyvatel a očekávaly od něho jediné. Velení a záchranu města!
Říká se, že písař svatého Tomáše Aquinského zaslechl tento rozhovor mezi Kristem a světcem:
„Tomáši, udělal jsi toho tolik pro šíření víry a obranu mé věci. Co by sis za to přál? Snad další vědění, ještě hlubší vhled?“ „Pane, dej mi sebe!“
Jediné, co má v poslání našich kněží smysl, je, aby nás přiváděli k Bohu a stáli v našem čele před jeho tváří. Aby nás učili, jak Bohu děkovat, jak se před ním sklánět a jak ho prosit. Jak na něho v životě spoléhat. Všechno ostatní má různou míru důležitosti a potřebnosti, ale nikdy nemůže být tím prvotním.
Za čtvrté
Co máme dělat? Odpověď je prostá. Nic se nezmění, budeme-li skvělí manažeři. Nic nepomůže, budeme-li se těšit respektu mocných. Samo o sobě bude jen málo platné, budeme-li zdraví a silní a třeba i velmi vzdělaní. Jediné, co zachrání naši víru i víru našich dětí, jediné, co bude svítit a hřát a přivádět lidi k našemu Pánu, to jediné, co bude stát mezi bytím a nebytím církve v plzeňské diecézi, bude naše svatost a svatost našich kněží. Ne nějaká námi vyrobená forma svatosti. Svatost, kterou budeme posilovat svátostmi, svatost, kterou vyprosíme našim dětem v modlitbě, kterou jsme doposud tak trestuhodně a marnotratně zanedbávali. Svatost posilovaná obětí, starostí a péčí o druhé.
Ano, také svatost vykoupená nepochopením světa kolem nás. Snad to zní troufale, ale věřím, že budeme-li takto jednat, vyslyší nás Pán stejně, jako tehdy vyslyšel svatého Tomáše.