„A když nesu paténu, andělé nade mnou bdí, můj Pane!“ Tato písnička se mi vybaví, kdykoliv se začne mluvit o ministrování. Provázela nás totiž na ministrantské přípravce v roce 1999, kdy jsem se poprvé přiblížil k službě u oltáře ve farnosti Brno-Židenice.
Tuto službu už vykonávám (s přestávkami) 18 let. Obnáší to být především při mši k ruce knězi. Je potřeba počítat s tím, že každý kněz je jiný a také jeho představy o pomoci jsou různé, i když to z pohledu věřícího v kostelní lavici není vidět. Základem je práce s liturgickou knihou modliteb, tedy s misálem, který opravdu hodně váží. Je potřeba ho držet při vstupní a závěrečné modlitbě, přinést na obětní stůl na obětování a případně v něm umět listovat, když kněz potřebuje něco najít. Dále je to lektorská služba, což je zprostředkování liturgických čtení věřícím. Dva ministranti u stolku s konvičkami podávají víno a vodu, které kněz nalévá do kalicha, asistují při symbolickém mytí rukou, uklízejí po přijímání obětní stůl a stolek. Na závěr je také potřeba umýt misku, patény a kalich. Ministrant je tam od toho, aby nalil do liturgických nádob vodu, aby pak mohl kněz vše umýt. Při pozdvihování se zazvoní. To má na starosti také ministrant, věřící má být tak upozorněn, že je před ním samotný Ježíš a že je to nejdůležitější část mše svaté. K cinknutí dochází i těsně před přijímáním, což je zase upozornění pro věřící, že se mohou řadit k přijetí eucharistie. Důležitá jsou i gesta, která ministrant zaujímá – vyjadřují, co se děje, k čemu je směřována pozornost (sepnuté ruce, klečení, stání, sezení s rukama na kolenou). Sepnuté ruce mají směřovat k Bohu po celou mši stejně jako naše modlitba, při rovném sezení zase ministrant vyjadřuje naslouchání lektorovi či knězi, klečení je výrazem klanění se a stáním vyjadřujeme úctu tomu, kdo k nám mluví (v evangeliu je to sám Ježíš).
V menších farnostech je ale ministrant i kostelníkem a musí připravit vše k bohoslužbě.
Některý kněz nechává dnes kromě chlapců, což je tradiční, ministrovat i děvčata. V naší farnosti je taková možnost vždy jednou za rok. Ministrují totiž u nás jenom kluci, kterých bývá i k šedesáti. Přibrat tak dalších třicet děvčat je špatně proveditelné. Děvčata sama bez chlapců u nás mohou ministrovat kolem posledních rorátů v adventu. Je to už taková tradice, kterou zavedl náš kněz (snad nám chtěl ukázat, že kdyby nás byl nedostatek, nebude problém vyřešit to takto). Myslím si ale, že když je dost kluků, stačí to. Z vlastní zkušenosti vím, že se kluci před děvčaty předvádějí a vůbec dochází ke ztrátě pozornosti. Ale například v pohraničí díky Bohu za každou ministrantku.
U nás ve farnosti každý zájemce (školou povinný adept a ano, kluk) navštěvuje ministrantskou přípravku. Můžou ho do ní nasměrovat například ministrantské chaloupky (což jsou prázdninové pobyty na farách nejen pro ministranty). Jako první zavedli v době totality chaloupky salesiáni. Byly to tajné akce, které měly nahradit zakázané tábory. Vše se dělo s rizikem prozrazení, proto bylo nutné mít připravenou krycí verzi pro StB. Chaloupky, které díky Bohu pokračovaly i po revoluci, mě velmi nadchly a nasměrovaly k ministrování.
Po půlroční přípravě jsem byl i já přijat mezi ministranty. Vzpomínám si, že jsem byl z onoho slavnostního okamžiku před lety trochu smutný. Místo bratrovy krásné bílé rochety a černé komže pod ní jsem vyfasoval pouze jeden kus liturgického oblečení, bílou albu, i když s dvouramenným cyrilometodějským křížkem zavěšeným na šňůrce kolem krku. Dodnes nevím, proč se toto nezvyklé oblečení nosilo. Vypadalo to, že takhle je to jen pro nováčky. Mysleli jsme si, že až budeme starší, dostaneme oblečení černé a bílé, což se nakonec stalo. No dobře. Na šňůrku s křížkem se daly zavěsit sepjaté ruce, které musely předpisově směřovat vzhůru, což vyžadovalo cvik. Aspoň tedy k něčemu to je, myslel jsem si tehdy.
Úkolem ministranta bylo chodit každý týden jednou na večerní mši svatou, dále jít na ministrantské schůzky a jednou do měsíce jít na mši v sobotu ráno a v neděli večer. Přijít každou neděli dopoledne byla samozřejmost.
S ministrováním se pojily i různé trapasy. Hned ze začátku se podařilo zvonkům při pozdvihování nezazvonit, nevím, jak to bylo možné. Kamarád zase vylil konvičky s vínem a vodou a začal to všechno utírat liturgickými látkami. Jako vedoucímu se mi pak stal daleko větší trapas, když mi začalo hořet kadidlo a ještě malinko vybouchlo. Kněz nás pak poslal pryč, zasmáli jsme se tomu a život šel dál. Jenže u dítěte je všechno prožívání jaksi citlivější...
Kolem dosažení věku dospělosti se strhl kolotoč. Připadlo mi první vedení ministrantských víkendovek, služba lektora, starost o ministrantské oblečení asi pro šedesát hochů, vedení schůzek, vedení táborů, ministrantská olympiáda (místní akce zahrnující nejen sport, ale i např. ministrantské znalosti či zručnost), táborák a další věci. Celé soboty v kostele padly na přerozdělování ministrantského oblečení a péči o ně. Ale nelituji. Jednou jsem dokonce stihl odministrovat dvě svatby za jeden den, protože nikdo jiný nepřišel. A pohřby, kde se ministrovalo zase jaksi více na dřeň; vše zde bylo takové intenzivnější a ministrant, který stál blízko pozůstalým i zesnulému, si tak mohl uvědomit konečnost všeho, ale také naději vyzařující z kněze, někdy i z příbuzných.
Nejvíce jsem ale byl pyšný na velkopáteční obřady, kde dvanáct vyvolených ministrantů leželo v prostraci, v postoji úplné odevzdanosti Bohu, na kostelní dlažbě, a já mezi nimi.
A teď? Kamarádi jsme pořád, to je snad na celý život, i když naše cesty jsou různé. Některý z ministrantů se stal knězem, jiný má velkou rodinu (kluci, které jsem znal jako malé ministranty, vstupují do manželství). Plno chlapců se odstěhovalo, někteří přestali chodit do kostela. A jeden kolega, co mi před každou mší vykládal vtipy, už ministruje tam nahoře. Pokaždé, když jsem šel s kluky na jeho hrob, jsem říkal, máme tam přímluvce. Protože jak jinak vysvětlit, že je u nás pořád početný ministrantský dorost?