Občas mi někdo nabízí pomoc v tomto čase koronervirového omezení, především s nákupem, ale cesta do supermarketu by mi chyběla. Vždyť je to málem jediná dovolená vycházka po městě. (Ještě mohu k lékaři – ale to by mi muselo být moc zle a musel bych se předem telefonicky domluvit.)
Co mi ale nejvíc pomohlo, to je server mseonline.cz. Každý den se slouží po celém Česku ve vylidněných kostelích mnoho mší svatých a nemálo z nich se přímo přenáší prostřednictvím internetu. Ráno a večer si mohu skutečně vybírat, kam se dnes vypravím. Díky internetu jsem už viděl barokní i moderní interiéry kostelů, kam bych se jinak nepodíval – a kam se beztak už jinak nepodívám, v různých krajích a v různých diecézích. Učím se znát křestní jména biskupů a pomocných biskupů – od Šumavy k Beskydám.
Nechci teď výslovně jmenovat žádnou farnost, ale obdivuji každého kněze, který káže pro dřevěné hosty, stojí před prázdnými lavicemi, proměňuje a pozvedá Tělo Páně pro pouze tušené, předpokládané společenství, o kterém neví, jak je početné, ani jak je soustředěné. Někdy je kněz úplně sám, jindy má ministranta.
Slyšel jsem trochu jiná kázání, s jinak položenými důrazy, než jak jsem na to zvyklý. A uvědomil jsem si a prožil jsem, jak bych si to asi jinak neuvědomil, i když z víry to samozřejmě vím, jak je Kristova mešní oběť důležitá a nenahraditelná a svatá a jak svaté je Kristovo kněžství.
Někdy se mi ovšem něco nelíbí. Z doma z Brna jsem zvyklý, že mše začínají včas – když v 18.00, tak v 18.00. Ale zjistil jsem, že leckde se to tak přísně nebere, pár minut zpoždění je téměř standard; to nevadí. Horší je, že někdy někdo nahlásí přenos mše svaté, ale na místě, když si kliknu, zjistím, že přenos se nekoná a já musím na honem, abych ještě včas stihl začátek, spěchat do jiného kostela. Pokud se mše svatá přenáší na You Tube, a to bývá dost často, je někdy v rohu dole údaj o počtu přítomných, watching now. Přiznám se, že mě to ruší: pořád po tom číslíčku pokukuji a štve mně, jak rychle se mění, jak lidé courají z kostela a do kostela; někdy je nás opravdu jen menšina, kdo sledujeme mši svatou od začátku do konce. Když z důvodů, které nezávisí na mé vůli, nejdu do kostela, je přímý přenos bohoslužby TOTÉŽ jako fyzická přítomnost, samozřejmě; nepiji přitom kafe, nepřecházím z domu do domu, mám vypnutý mobil, a když někdo zvoní u dveří, nejdu otevřít.
Co je ale nejkrásnější, to je přímý přenos mše svaté přímo z domácnosti, z nejintimnějších prostor Svatého otce, z Domu svaté Marty ve Vatikánu, za přítomnosti jen několika nejbližších spolupracovníků Svatého otce (a teď, v době italské karantény, i neviditelných kamer). Krásný je už interiér kaple – typická moderní italská architektura. Ale především pohled do tváře Svatého otce, energické, vůbec ne unavené, moudré. Papež slouží samozřejmě italsky – ale s ohledem na věřící v různých zemích jsou některé části mše svaté, Sanctus, Agnus Dei, v latině. Liturgie sama je maximálně prostá, jednoduchá, čistá. A kázání! Každý den má nástupce Petrův dlouhou promluvu, o jaké bych já řekl, že si ji musel připravovat aspoň měsíc: aktuální, hlubokou a člověk cítí, jak prožitou – ale ne, na druhý den má další takovou promluvu. Zvláštností je zařazení krátké, ale ne zas tak krátké, adorace přímo do mše svaté. Tělo Páně vystavené v monstranci a ticho. Dlouhé, opravdu dlouhé ticho, kdy hovoří jenom Pán ke každému z nás v duši. Potom závěrečné mešní požehnání vykonané monstrancí, opět relativně dlouhé – a propuštění lidu. (Bohu žel, sestra Ludmila Němcová, která jinak úžasně zprostředkuje slova Svatého otce, jako zkušená televizní pracovnice to ticho nevydrží a začne do něj povídat své vlastní zbožné úvahy – tak ty neposlouchám, na dobu adorace vypínám zvuk, abych byl stále ve Vatikánu, a ne ve studiu Telepace.)
Ano, až skončí tato virová anabáze – pokud tedy skončí, mám někdy pocit, že takto už to bude věčně – přestanou přímé přenosy z Domu svaté Marty i moje putování po českých a moravských diecézích. Ale něco z těchto zkušeností snad ve mně zůstane.
Bohu díky!