Od dětství jsem byl zvyklý, že se musím modlit. Bral jsem to jako samozřejmou povinnost. Jakýsi zlom přišel v pubertě, když mě pan farář upozornil, že už bych při zpovědi mohl říkat jinou modlitbu než tu dětskou ze 3. třídy: „Pane Ježíši, všech svých hříchů lituji, chci se změnit, to ti slibuji!“ Zastyděl jsem se a začal nad tím více přemýšlet.

. . .

Později přišly různé duchovní zkušenosti: společenství, návštěvy ekumenické komunity v Taizé ve Francii, zkouška modliteb chval s charismatiky, exercicie... A já si z toho postupně vybíral něco svého. Začal jsem prosit v rozhovoru Boha o zcela konkrétní věci. Dost jsem četl Písmo a snažil se, aby mi promlouvalo do života.

Začal jsem jezdit na křesťanské tábory i různé další akce a také je spoluorganizoval, takže jsem často musel modlitby vést. Možná to znáte, ale člověk je opravdu unavený, když má na starosti hodně věcí. Osvědčily se mi písně při kytaře, které jsem začal brát jako modlitbu (snad to byla ozvěna z opakujících se nápěvů modliteb z komunity v Taizé).

Opravdu mě překvapilo, když jsem zažil, že některé mé modlitby byly vyslyšeny, a to třeba i hned po vyslovení. Pak ale, to musím říct, po většinu času všechno halila temnota a některé prosby zůstaly dodnes bez odezvy.

Postupně se ale snažím přemýšlet o tom, zda mi snad nevyhovuje, že mám nějaké nevyslyšené prosby, že mám třeba ještě nějaký úkol, který lze udělat právě bez oněch „splněných přání“...

A vlastně právě v takovéto temnotě, v době, kdy jsem nebyl dlouho u zpovědi, jsem zažil jakési setkání, které úplně vše nabourávalo. Třeba vám to bude znít divně, ale právě tehdy, s mnoha chybami na svědomí, jsem najednou věděl, že Bůh opravdu je. Dal se mi poznat. Neodpověděl na mé dlouholeté prosby, jenom na chvíli přišel... A není to daleko víc?

. . .

V poslední době se vždycky těším na nádhernou básnickou modlitbu breviáře. Mám také rád přísný program exercicií a rád si poslechnu gregoriánský chorál nebo varhanní improvizace. A tyto chvíle s Bohem s nadšením vyhledávám. A napadlo mě také využívat k modlitbě čas, kdy normálně přemýšlím jen tak o ničem, například při cestě do práce. Po kouscích tak dokážu „dát“ i růženec (ne moc oblíbenou modlitbu mezi námi mladými) za ukončení těchto těžkých časů. K adoraci se přemáhám, ale zkouším to zase obětovat za přírodu. A nejvíc mám rád pěší poutě, kdy žasnu nad Božím stvořením. Někdy jen opakuji slova písničkáře Pavla Helana a doufám, že to Boha neurazí: „Prosím Tě, buď se mnou.“ A sám si i odpovídám: „Jsem s tebou.“