V roce 2000, deset let po sametové revoluci, Poslanecká sněmovna českého Parlamentu odhlasovala, že dnešní den bude státním svátkem; z původního návrhu „Den české státnosti – svatý Václav“ ovšem zůstal jen Den české státnosti. I tak je to moc dobře, a to jak z hlediska státního, tak z hlediska duchovního. Ve státním ohledu je velmi podstatné uvědomit si, že maličký imperiální sen českého národa z roku 1918 už dávno, dávno skončil – a že česká státnost není totéž co státnost československá – ta česká je nejméně o tisíc let starší.

Máme tedy už dvacet let Den české státnosti – neboli „Den servility a kolaborace“, jak jej od řečnického pultu v Poslanecké sněmovně charakterizoval s šarmem a elegancí sobě vlastní Miloš Zeman, tehdejší poslanec a dnešní prezident – tedy nepochybně dnes jako nejvyšší představitel státu i nástupce svatého Václava…

Smysl svatováclavské tradice totiž není v tom, že Václav svým krátkým pozemským životem a následnou přítomností v celých dějinách národa představuje (a ne pouze „symbolizuje“) státnost – ale že představuje křesťanský ráz této státnosti!

To je důvod, proč se setkává s tak velikou nenávistí a takovou hustotou dezinterpretací. Nemá smysl je opakovat, nemá smysl s nimi polemizovat. Ostatně i dnes jsou sociální sítě plné podobných příspěvků.

Cílem je trochu našeho národního světce pošpinit (ale raději spíš neurčitě, neboť jinak i špína by se musela doložit!) a trochu ho zpochybnit: prý o něm víme jen málo! Ale o nikom z 10. století nemáme doložený policejní spis se všemi ověřenými fakty. Vzhledem k době, ve které žil, toho víme o svatému Václavovi nadobyčejně mnoho. Legendy? Že nemůžeme brát vážně legendy? Legendy jsou historické spisy. To, že jsou křesťanské a píší o svatém Václavovi s úctou, není přece pro soudného člověka důvod, proč jim nevěřit.

Svatý Václav byl křesťanský panovník, rozumný a soudný, se smyslem pro realitu i s velikou duchovní vizí. Muž zbožného a svatého života. Příklad pokory, čistoty a statečnosti. Bůh nám ho dal jako našeho svatého patrona a ochránce.

Co jsme to za národ, že říkáme místu na Václavském náměstí „u koně“ namísto „u Václava“ nebo „u knížete“?

Buď svatého Václava (opět) najdeme, nebo nenajdeme.

V tom případě jako národ nikdy nenalezneme sami sebe.