Již osmý měsíc prožíváme dobu covidí. Dost dlouho na to, abychom si všichni, zvláště my křesťané, ujasnili, co to pro nás znamená.

Na prvním místě je třeba říci, že se to jistě neděje mimo Boží vůli. Netřeba spekulovat, do jaké míry Bůh sám něco takového zamýšlel, ale nepochybně o tom ví a věc dopouští. A v každém okamžiku je v tom s námi!

Sám jsem si uvědomil, že jsem již řadu let říkal, že toto nekonečné hromadění majetku, pohodlí, luxusu, zábavy a prázdnoty, ke kterému dochází v západním světě na úkor světa chudého, nemůže trvat věčně. Že se musí něco stát. A když to přišlo, jsem zaskočen. Nepatřím nakonec taky k těm mnoha „nalakovaným“ křesťanům (jak říká papež František), kteří si pouze k pohodlnému životu přidali bonus v podobě chození do kostela a více či méně duchovního života? Po zpytování svědomí jsem dospěl k závěru, že nevím. Ale s naprostou jistotou a odhodláním jsem řekl Bohu, že takovým být nechci!

Co tedy vlastně nabízí tato situace křesťanovi k jeho růstu ve víře, naději a lásce? Na prvním místě začít brát Písmo svaté a nauku církve skutečně vážně! Ono se to krásně rozjímá nad utrpením našeho Pána Ježíše Krista, nad pronásledováním prvních křesťanů, nad mučednickou smrtí mnoha mužů a žen církve, když objektivně vím, že mi nic moc nehrozí. Beru vážně slova světců, že budou rádi trpět příkoří, nemoci, mučení, pokud to bude pro Krista? A pro Krista to je vždy, když je to z lásky k Bohu, pro víru v Něho a s vědomím naděje, že s Ním bude jednoho dne má duše v nebi.

Prosím Ducha Svatého, aby mi dal schopnost rozlišit znamení doby a navzdory mým názorům a postojům jednat podle Něho?

První, co se mi s pomocí jedné řeholnice ukázalo jako důležitá věc, je rozdělení. Ale vždyť o to, jak rozeštvat lidi, vždy jde ďáblovi na prvním místě! Stačí se podívat, jak jsou lidé agresivní kvůli nošení roušek. Dokonce se kvůli tomu, alespoň v Praze, fyzicky napadají! Mám na roušky svůj názor, ale je potřeba na prvním místě předejít rozdělení. S pokorou ji všude, kde  je to nařízené, nosím a rozjímám při tom Ježíšova slova: „Dávejte císařovi, co je císařovo a Bohu, co je Božího“ (srov. Mat 22, 21).

Další rozdělení vniklo přímo do církve a přímo do nejposvátnějšího okamžiku, svatého přijímání. Mistrovský tah ďáblův! Přijímat na ruku, nebo do úst? Kolik dohadů a kolik nevraživosti dokonce přímo při aktu samotném. Sám jsem od svého křtu nikdy na ruku nepřijímal a dost dlouho jsem vzdoroval. Pak jsem si ale uvědomil, že rozdělení je horší, než konat něco v rozporu s mým zvykem, ale ne v rozporu s povolením církve... 

Druhým problémem kromě rozdělení je obrovská frustrace lidí. Řada lidí žije v obrovském strachu, jiní cítí vyhoření, neboť přišli o základní kámen, na kterém založili svůj život, a tím je jedním slovem hedonismus. Diskotéky, pitky, neustálé cestování, ale také nakupování a hromadění zbytečností. Řada lidí přišla o práci, nebo žijí v obavě, že o ni přijdou.

A co my křesťané? Co říká v Písmu sám Ježíš? Buďte světlem a solí světa! Máme tedy přinášet naději a radost do této temnoty. Ale jak můžeme, když řada z nás sama v temnotě žije? Musím především přestat podléhat všemu tomu pesimismu, reptání a obviňování. Musím obnovit skutečný vztah ke Kristu, vnitřní usebranost v modlitbě. Jak, když jsou kostely většinou zavřené? Musím být vynalézavý, v řadě z nich podávají svaté přijímání, mši svatou mohu prožít on-line, mohu se obracet k Matce Boží v modlitbě růžence a především se musím zcela otevřít Božímu vedení. Teď je ten čas k tomu, nechat se Bohem vést tam, kam nechceme. Je čas k tomu naprosto podlehnout Boží vůli. Jen On ví, co je pro nás dobré.

Přestaňme být jako pohani a zanechme posuzování situace podle logiky tohoto světa, jako by Bůh neexistoval. Je fatální tragédií zemřít? Ne! Ale je fatální tragédií zemřít nezaopatřen, nesmířen, nemilován a nedoprovázen. Je hlavním cílem života žít co nejdéle? Ne! Ale je nutné život naplnit láskou ke všem, schopností odpouštět, nechat si odpustit. Máme řadu světců, kteří zemřeli v dětském věku. Je fatální tragédií onemocnět? Ne! Ale je chybou neumět nemoc přijmout a z lásky k Bohu jí přidružit k utrpení Krista na kříži.

O tom o všem musím rozjímat a za to všechno se modlit. A to hodně. Obrátit tuto situaci lze totiž jedině na kolenou pod křížem. Potom je potřeba otevřít oči a svými skutky ve svém okolí toto poslání naplňovat. Snažme se chápat lidi vystrašené, naštvané, vyhořelé, vyslechněme je, nechme je vypovídat a s porozuměním je povzbuzujme. A mějme je rádi, ve všech žije Kristus.

Modleme se za naše politiky, nemají to jednoduché, prosme, aby nepodléhali pokušením, která na ně číhají, i to je úklad ďáblův, který v posledku směřuje proti nám všem.

Buďme stateční a radostní. Je to náš úkol. Nezklamme našeho milovaného Pána, je s námi po všechny dny až do skonání světa (srov. Mat 28, 20).