Úterý velikonoční – první všední den v roce.

Vždycky mi totiž připadalo, že církevní rok – já vím, není to logické ani teologické – začíná nikoli Vánoci, nýbrž Velikonoci. Po dramatu všech dramat od čtvrtka do neděle a téměř nahé člověčí člověckosti o Červeném pondělí je úterý první běžný den.

Je ráno, úterý velikonoční, člověk ještě nedomeditoval tajemství spásy (a je rád, že má to pondělí nějak za sebou) – a dívá se do diáře a trápí se tím, jak nejlépe uspořádat a na sebe navázat veškeré povinnosti dne.

Vrací se mu v mysli čtvrtek, den Pánovy touhy po lidském společenství uprostřed jeho nejbližších. Večeře na Zelený čtvrtek je stále znova ta hostina z podobenství, na kterou nepřichází nikdo z těch, které Bůh pozval, anebo přichází, ale myslí na všechno možné, je při večeři s Pánem nesoustředěný, jak by nebyl při žádné lidské návštěvě, když chtějí jít na rande, ať jdou na rande, a ne do kostela, ti dva přede mnou, co se stále tisknou k sobě, drží se za ruce a šeptají si a šeptají si, Zelený čtvrtek, den umývání nohou, kdy vševědoucí Pán viděl před sebou celé dějiny církve, a snažil se nás poučit, jak se máme k sobě navzájem chovat a varovat nás, abychom to nedělali, co chceme dělat, tak, jako marně varoval Jidáše před zlem, které už byl apoštol pevně rozhodnutý spáchat, tajemství svobodné lidské vůle, stále znovu se to v našich osobních i světových dějinách opakuje, ani císaře Františka Josefa I. neodradilo, že podle dvorského rituálu každý rok na Zelený čtvrtek umyl nohy dvanácti starcům, aby pak nenahnal statisíce mužů na bojiště a tím i desetitisíce na smrt.

A Velký pátek, den, který se nedá prožít jinak než celý vkleče, tajemství spásy se nedá pochopit, jen přijmout, pravdu má stokrát svatý Bonaventura, když říká, že před Křížem se lidský rozum ztrácí.

A neděle, kdy by člověk řval radostí na celé kolo, kdyby se nestyděl.

Je ráno, úterý velikonoční, člověk se dívá do diáře a přemýšlí, jak na sebe nejlépe navázat všechny povinnosti dne. Všední den...

Všední den.

Je to jak Boučkova skládanka. Vzpomínáte si, kdo si ještě vzpomíná na Boučkovu skládanku, kterou tak milovali naši učitelé v první třídě? Malé dřevěné čtverečky, kolečka, obdélníčky, trojúhelníčky, každý kousek v jiné barvě, ale s rozpoznatelnou strukturou dřeva pod barvou, věcičky akorát tak velké pro dětské prsty, dobře se obtahovaly tužkou na papír, dobře otiskovaly do plastelíny, ale měli jsme se učit skládat z nich různé tvary – jenže venkoncem nic z nich složit nešlo; poučení o životě. (Asiže bylo těžké vyrábět a barvit takovouto dřevěnou drobotinu, Boučkova skládanka pak nebyla a zažil jsem ještě jakéhosi jejího nástupce, kterému se už tak neříkalo, a tvary už nebyly klasické, trojúhelníčky byly nerovnoramenné, obdélníčky příliš dlouhé, barvy nikoli jasné, červená – modrá – zelená, nýbrž divné, sírově žlutozelená, fialová.) Je úterý, udělat všechno, co bych chtěl udělat, není možné, musím se omezit, musím redukovat, začíná všední den.