Hrnčířská ulice je krásná. Kdy jsem tudy šel naposled jen tak, bez cíle a bez záměru? Ze sklepních okem minipivovaru Magistr je cítit hořká vůně, hořčejší, než jakou občas zaplavuje okolí Mendlova náměstí maxipivovar Starobrno: asi dnes vaří nějaký hodně drahý pivní speciál...

Na zdi baráku s pivovarem je pokus o umění: pamětní deska pro kvasinku pivní, za její zásluhy, že mění cukry na etanol a oxid uhličitý; deska je doplněna plastikou zobrazující hrdinku v silně nadživotní velikosti, měřítko neuvedeno. Nápis praví: „Vytvořil pan Vlastimil Dvořák z Razové“ – aha, pan Vlastimil Dvořák z Razové, to bude asi nějaký drobný šlechtic, muž se zlatou kvasinkou v erbu. A k tomu ještě spirituální rozměr (jak by řekl pan profesor Šipr): „Požehnal P. ThLic. Václav Slouk, děkan děkanství brněnského“.

Hrnčířská ulice má však kromě kvasného a spirituálního i mezinárodní rozměr: vlaje tu vlajka, která se liší od rumunské jen jiným státním znakem v prostředním žlutém pruhu: „Honorární konzulát Moldavské republiky“; neboli „Consulatul onorific al Republicii Moldova“. Pane konzule, kolik je v Brně Moldavanů?

A další kuriozita: „Nožířství u Tupých – broušení a prodej,“ opisuji si ozdobný nápis nad provozovnou – a v tuto chvíli se rozhoduji, že napíši o Hrnčířské ulici malý fejeton. No kde jinde mají broušení u Tupých? Záběr obchodu je ovšem širší, zaujala mne tato gradace: strojky na vlasy, sekačky na trávu, lékařské přístroje; od jednoduchého ke složitějšímu. Ale už dost! Skleněný kostel je nekomerční, tak zboží ve výloze už nemůžu pochválit tolik, že by to vypadalo jako inzerát.

A další obchod, tentokrát specializovaný na prodej všech možných piv z domova i ciziny. Koupil jsem si tam po velkém váhání a vybírání litrovou láhev moku z nejmenovaného pivovaru až kdesi v Čechách: pivo bylo k nepití, stálo sto korun a dodatečně jsem zjistil, že má prošlou záruční lhůtu.

Život je samé smutné překvapení!