Kamarád mi ukázal tabulku, jak se má správně říkat osobám duchovního stavu... Takže v katolické církvi prý kooperátor je velebný pán, farář už se dobral z velebení k důstojnosti, takže je důstojný pán a děkan dokonce veledůstojný pán (to mi ani korektor nebere: podtrhává to červenou vlnovkou jako chybu). A dál: biskup je Jeho Excelence, kardinál také Jeho (Jeho: ne snad někoho jiného!), jenže Eminence. A papeži se má prý říkat Vaše Svatosti. Hrůza! Hrůza, pokud to někdo ještě dnes bere vážně! Tohle má význam jen jako poučení z dějin. Papež František to těm, kdo se ve svém rozkvétajícím staromilství chtějí vracet k feudálním titulatuře, ovšem trošičku kazí: přeje si, aby se mu říkalo otče.

Jaké asi byly tituly apoštolů? Říkalo se Petrovi Vaše Rybnosti, nebo Vaše Síťovitosti? O tom v evangeliu nic není, jenom tam stojí, že toho Nejvyššího máme oslovovat abba, to je, ve správném překladu, tatínku...

No, také vysokoškolští funkcionáři mají své historické tituly, Spectabilis, Honorabilis, Magnificence – ale užívají je jen při té české oblíbené komedii jménem promoce (nevím, jak jinde, ale v Německu nebo v Itálii či na papežských univerzitách, jak jsem se přesvědčil, se ceremonie podobné českým promocím při udělování akademických grádů nepořádají). Zato ministři prý žádné specifické tituly nemají: škoda! Ministrovi financí by se mohlo říkat třeba Vaše Evidence, ministru dopravy Vaše Impotence.  

Vzpomínám si na první rozhovor s opatem Anastázem Opaskem v oné krátké epizodě reformního Pražského jara: pracoval ještě jako zedník (přidavač na stavbě) – ale už s ním mohlo vyjít interview. Novinář mu říkal normálně „pane Opasku“ (jak jinak?) – ale pak se ještě optal, jak by ho měl vlastně správně titulovat; a opat, oblečený v maltou potřísněných montérkách, se usmál: „Ano, správně byste mi měl říkat Vaše Milosti!“

A vzpomínám si na svého faráře z mládí, který nás instruoval: „Ne, ne, neříkejte nám tak, my opravdu nejsme žádní důstojní pánové – no jen se na nás podívejte: vypadají takhle snad důstojní pánové?“