„Jé, viděli jste už betlém?“ zavolala školačka, když vyběhla ze školy a rozhlédla se po náměstí. „Cože, Batman?“ ironicky opáčil její spolužák a kopl do větvičky, která se zatoulala na chodník. Konverzace prepubescentů před začátkem adventu. (A bude hůř, leckdo by dodal.) Čekám, až z budovy vyjde i můj potomek.

V městečku už stojí před kostelem Svatá rodina s ovečkami, dva stromy čekají na rozsvícení. Naše děti (skoro devět, šest a půl, čerstvě tři) se nemůžou dočkat. Markéta se modlila, aby svatý Martin přijel na bílém koni – a on přijel. Tahle malá holka se nebojí být ve svých prosbách konkrétní a také pro to něco udělat. Na terase nám totiž od začátku listopadu ležel výkres s obrázkem koně a nápisem MILI (srdíčko) MARŤINE (a pod tím) BILI (srdíčko) KUŤ. Koníček má u kopyt krabici s nápisem JIDLO. Z toho vyplývá, že svatý Martin nehledí až tak na pravopis. Jen jsem papír s kresbou zatížila, aby neuletěl k sousedům. Neuletěl, bílý kůň si lehl k nám na zahrádku a po několik dní jsme se těšili zimním výhledem. Pak se oteplilo, zapršelo, přišly mlhy. U nás husté, smogové.

Je výhra vozit děti ráno do školy autem. Vaše děti nedýchají při cestě pěšky ten strašný vzduch. Jenže ty ostatní mají pod nosem ještě i váš výfuk! Jak to, že s tím pořád nic neděláme? Usmívám se nad matkami, které vozí děti jako šoféři vysoké státní úředníky do úřadu (a zase zpět). Jenže už mi taky dochází dech. Nejmladší dítko opustilo kočárek, šlape samo. Když je ale nemocné nebo potřebuji být rychlejší, vezmu ho do nosidla na zádech – čtrnáct kilo v zimní bundě a zimních botách. Vedle sebe prvňačku s aktovkou, často jí s ní pomůžu, protože je těžká. Třeťáka za patami (když se loudá), anebo pádícího přede mnou, když je plný elánu. Já se vlastně už nikomu nedivím.

Ale zatím chodím po našem maloměstě pěšky. Taky jezdím autobusem, když zrovna jede. Spojení je poskrovnu. Nejmladší synek obšťastňuje spolucestující žvatláním na téma „maminky a tatinky… v pláci“ – následuje úvaha, které že maminky v té práci jsou a jak je to s babičkami – a o tom, že starší sourozenci ho dennodenně „zobí“ (zlobí). Stále hovoří jako cizinec po pár lekcích češtiny (doma mu rozumíme a on s tím počítá). Ale zlepšuje se, když po nás opakuje: slova jako „antilopa“ nebo „kosatka“ vyslovuje samozřejmě a s lehkostí. Ach, ty obrázkové knížky o živočišné říši. V autobuse tedy povídá, rozhazuje ručkama, kouká po ostatních a i mně to přijde roztomilé a rozšafné. Do chvíle, než zjistím, že zatímco jsem v tašce hledala kapesník, vyplázl jazyk a olízal okno.

„Jazyk s tvrdým Y?“ ujišťuje se jeho bratr, když o tom vyprávím doma. „Bude se stmívat je s měkkým?“ Zažívá vyjmenovaná slova. Vášeň pro jazykovědu, matematiku i prvouku jde tak daleko, že neváhá přijít s neodbytným dotazem ve chvíli, kdy tancuji mezi hrnci, v jedné ruce naběračku, v druhé horký pekáč, nevím, kam ho zrovna položit. Mívám z jeho zvídavosti radost většinou až s odstupem.

Baví nás to, že děti rostou. Dřív jsem si myslela, že rodiče zesmutní, když už nemají malé děti. Možná to přijde, až budou všichni velcí a my ještě starší. Až zmizí dětská vřelost a víra v rodičovské schopnosti – náš prvorozený si například teď myslí, že bychom se měli angažovat pro obec a pro stát a nevidí nás v žádných malých funkcích! Jemu totiž odvaha a smysl pro dobrodružství nechybí. Jeho představa o budoucí profesi? Do čtyřiceti majitel hračkářství, od čtyřicítky dál učitel. Žáci ho budou milovat.