Trávili jsme tehdy s manželkou dovolenou na chalupě na českém venkově. Ostatně jak jinak za totáče? Tentokrát však v určité nervozitě, protože naše nejstarší dcera právě v těch dnech čekala narození svého prvního dítěte. Mobily ještě nebyly a telefon byl nejblíže u našich známých v několik kilometrů vzdálené vesnici.

Jednoho dne k nám nečekaně přijela paní, jejíž telefon byl v nezbytném případě naší spojkou s Prahou. Auto přijelo tryskem a výraz řidičky byl doslova tragický. První náš dojem byl: Něco se stalo s dcerou nebo s očekávaným potomkem. Hltali jsme proto každé slovo zpravodajky, když nám třesoucím se hlasem oznamovala: „Máte vykradený byt!“ A naše reakce: „Vykradli nás – no, to jsme si oddychli!“ Paní nechápavě zírala, ale po vysvětlení uznala, že bytová krádež je ve srovnání s nějakou vážnou zdravotní komplikací našich blízkých, jíž jsme se zprvu obávali, opravdu nesrovnatelně menší zlo.

Tak jsme se tedy vydali svým trabantem domů, podívat se na místo činu. Sousedka, jež telefonovala, vzkázala, že máme vypáčené dveře, ale že je osobně střeží, aby tam nikdo další nevnikl. Tak jsme našeho automobilového starouška ani moc nepřepínali a v klidu dorazili k pražskému bydlišti. Dveře do bytu byly přitlačeny k rámu provazem, vedoucím do pootevřených dveří sousedky, která si tak zabezpečila, aby někdo do našeho bytu nepozorovaně neproklouzl. Sotvaže jsme však vystoupili z výtahu, již nás ona milá osoba radostně přivítala na chodbě a hlaholila: „No, že jste tady! Už jsem se bála, že se setmí.“

Hrdinně jsme vkročili do bytečku připraveni na nějakou spoušť. Ale nic takového. Žádné šlápoty (snad si ti zloději i zuli boty), žádné rozbité sklo, pouze otevřené dveře všech skříní a zotvírané zásuvky. Pozoruhodné také bylo, že zámek u bytových dveří byl jen jaksi šetrně vyříznut, aniž by se na zemi nacházely jakékoli stopy po tomto zjevně profesionálním řemeslném výkonu. Jediný nepořádek, dá-li se to tak vůbec nazvat, byl uprostřed obývacího pokoje, kde se na koberci nacházely vcelku uspořádané hromádky s některými věcmi, vyjmutými ze sekretáře, z psacího stolu a ze zásuvek. Poučeni z detektivek jsme se ničeho nedotýkali a zavolali na policii – pardon, tehdy to byla Veřejná bezpečnost. Zanedlouho přijeli páni z kriminálky, chovali se velmi slušně a litovali nás. Prý je takových případů velmi mnoho. Snímali ze všech možných míst otisky prstů a pečlivě si sepisovali protokol. Pak nás vyzvali, abychom si zjistili, co bylo odcizeno.

Ukázalo se, že zmizel magnetofon se všemi kazetami a kamera. Kromě toho z jedné zásuvky nějaká bižuterie a pár kousků památečních (ne drahých) prstýnků, náušnic a snad nějaký náramek. Cennější věci – holandská váza, broušené sklo a porcelán zůstaly netknuty. Všechno se připsalo do protokolu a pánové odjeli.

Situaci jsme nemuseli ani příliš dlouho analyzovat a dospěli jsme k závěru, že to „vykradení bytu“ byla ilegální domovní prohlídka – u mne, jako Státní bezpečností sledované osoby. Jediným úlovkem byl magnetofon s páskami (obsahujícími jen „nezávadnou“ hudbu) a kamera (bez filmu), zatímco to ostatní, co odnesli, byla taková kamufláž.

STB však měla tentokrát velkou smůlu, protože to, co hledali, nenašli. Veškerá „podvratná“ literatura ze samizdatu a zejména písemnosti s náboženskou a církevní tematikou, jež by je určitě nejvíce zaujaly, se nacházely ve sklípku paní sousedky, který ona nepotřebovala a dala nám ho k trvalému užívání.

Ani nemusím dodávat, že „pátrání“ po zlodějích bylo bezvýsledné.

Za pár dní po popisované události se v pořádku narodil vnuk Jiřík – dnes již otec našich dvou pravnoučků.