Je to dvacet let a pár dní, co jsem z vlaku, který přijel na nádraží ve Valašském Meziříčí, v mrazivém jiskřivém večeru seskočila do závěje. Čekaly mě krátké vánoční prázdniny s přáteli a pak přejezd o kousek dál na východ ke slovenským hranicím. Tam jsem měla s partou ze středoškolských let slavit příchod nového roku. Moje děti si občas stýskají, že nezažily rok 2000 a ten slavný silvestr před ním. (Aby vypadal podle jejich představ, muselo by být hodně popcornu a jablečného a višňového džusu.)
Tak takto, milé děti, jsem přelom těch roků prožívala já. No jistě, zažít přelom století, natož tisíciletí, není dopřáno každému – to moje generace vnímala. Myslívali jsme si, že ten rok už bude úplně jiný. Jako malí jsme si představovali, že v tu dobu budeme cestovat do vesmíru. O něco později jsme v časopisech osmdesátých let s bázní sledovali rubriku Přežijí rok 2000? o ohrožených druzích rostlin a živočichů… Trochu jsem se připravila. Od podzimu jsem ve vlasech nosila sponky ozdobené novým letopočtem. A ano, při příležitosti milénia jsem si u Bati v Brně na České zakoupila také černé střevíčky se stříbřitým leskem na vysokém podpatku. Přidávali k nim tenkrát lahev sektu. Botky jsem si ovšem do Beskyd nevezla. A ani perlivý nápoj.
Co vím, silvestrovská oslava se nijak zvlášť nevydařila. V myšlenkách jsem byla jinde, očima jsem hypnotizovala (asi svůj první?) mobil, na kterém jen vzácně zachroustala esemeska. Ohňostroje jsme sice nad kopci viděli a asi jsme měli s sebou i něco vlastní zakoupené pyrotechniky, ale tato třaskavo-třpytivá nádhera mi neutkvěla. V paměti mi zůstaly zasněžené lesy a cesty mezi stromy, které se prohýbaly pod nákladem sněhu. Šla jsem tudy na chalupu a pak zase zpátky k silnici, když jsem se vracela do města. Co mne tenkrát v srdci bolelo, časem přebolelo.
Zralí muži básníci často píší o dívčím nebo mladém ženském věku jako o ideálním čase – těch literárních a dramatických postav ve věku od patnácti do pětadvaceti! A jak se holky, jasně že pružné a krásné, v těch letech často trápí. Možná i kvůli tomu, že se od nich čeká, že budou šťastně rozkvetlé. Zrovna nedávno jsem říkala neteři: „Neboj, sladkých šestnáct nebo sedmnáct není povinnost. Mnohem lépe ti bude třeba v devatenácti nebo třiadvaceti.“ (Anebo v pětatřiceti – ale to by ji mohlo vyplašit.)
Inu, velká očekávání bývají zdrojem velkých zklamání. Život nás léty naučí, že štěstí přicházívá tiše v okamžicích nečekaných. Není k němu potřeba sesbírat pádné argumenty, ani počkat na ideální počasí nebo čarokrásné datum. Přesvědčení, že největším životním štěstím je láska, ale nebyl v mládí žádný omyl. S přibývajícími roky jen roste úžas nad tím, kolik má podob. Stovky? Tisíc?
Anebo je jich dva tisíce dvacet?