Ano, už to trvá dlouho – skoro měsíc, co nám zavřeli školy, kostely a další úkryty, kam jsme denně utíkali z domova.
Jak dlouho ještě? To řekl už Cicero v senátu a dávno před ním David v knize žalmů (Ž 79 i jinde).
Věřím, že v rodinách sílí ponorková nemoc, ale mohu spokojeně prohlásit, že v našich dvou ponorkách – u nás i u syna se snachou – zatím vládne dobrá atmosféra, dýchatelno bez nákazy. Syn nám tuhle psal: „Žena je pořád doma, takže se nemíjíme, jako když chodila do práce. Máme na sebe dost času, děláme spoustu věcí a řekl bych, že nás to baví.“ Druhý syn, který bydlí u nás, každé ráno odchází s pozdravem: „Odcházím do víru korony.“
My dva se ženou nevycházíme z bytu, jenom do obchodu pod našima okny, jinak sedíme jeden v ložnici a druhý v pokoji, vidíme se rozmazaně přes prosklené dveře a pilně pracujeme pro své zaměstnavatele. Večery pak prosedíme těsně vedle sebe a je mezi námi klidněji, než bývalo za obvyklého kolotoče. Nevím, jak manželka, ale já si až teď všímám, jak pracuje a jakou má přitom náladu, uvědomuju si, jak dlouho nám trvaly cesty do práce a z práce, a vidím něco, co jsem na dálku vidět nemohl. 
Je to ovšem dáno a ulehčeno tím, že já jsem nevýbojný lenoch, kterému nechybí ruch světa, že nejsme živnostníci a mzdy nám zatím chodí, rovněž že nemáme školní děti ani vnuky. Takže ta dobrá nálada není naše zásluha, ale Boží dar, jako všechno kromě hříchu.
Přesto se těším, že v dohledné době skončí stanné právo i interdikt. A na naše home office budu vzpomínat. Doufám, že v dobrém.