Nikdy jsem to nepočítal, ale zdá se mi, že v počtu mariánských zjevení má Francie jaksi navrch. Jako by si ji Panna Maria zamilovala nějak více. Dokonce existují i zjevení, o kterých se moc nemluví. Slyšeli jste například o zjevení v Pontmain v západní Francii, které reagovalo na pruskou hrozbu ze severu? Událo se přesně před 150 lety. Ale zpět do našich dnů.

Po úspěšném završení studií filozofické fakulty v Brně jsem dostal skvělý dárek. Byl to poznávací zájezd po poutních místech západní Evropy, na který jsem se vydal společně se svým otcem. Osobně jsem nevěděl, co od tohoto „výletu“ očekávat. Budu dostatečně naladěn na poutnickou vlnu? Bude v autobuse někdo, s kým si budu moct popovídat? Takové i jiné otázky se mi honily hlavou. Navíc jsem nikdy neholdoval modlitbě růžence a něco mi říkalo, že právě růženec bude jakýsi základ našeho putování. A nemýlil jsem se. Osazenstvo autobusu tvořili většinou starší lidé. Pár mládežníků se ale našlo. V budoucnu pak vytvářeli průzkumné oddíly, které se vydávaly na výlety po okolí, když ostatní v parném dni raději odpočívali. A já mohl jít s nimi. Sám jsem nezůstal.

Štěstí jsme také měli v tom, že na palubě byl kněz. Stalo se to úplnou náhodou, jinak bychom byli odkázáni na řeckokatolické mše. O kráse jejich liturgie jsem věděl, jejich délka mě však rozptylovala. Naši bratři obsadili druhý autobus a program s námi měli společný.

Přesuny po dálnicích se často odehrávaly v noci. Bývaly vždy jeden, dva růžence. Pomodlil jsem se jeden a pak se snažil číst. Někdy nám vedoucí zájezdu pouštěl filmy. Bohužel jejich kvalita byla nevalná. Vše zachraňoval kněz v důchodu, který nás povzbuzoval dobrým slovem i osobními příběhy ze života. Spánek přicházel za dlouho. Nepomáhal ani polštář, a když už člověk zaklimbal, narazil hlavou do opěrky před sebou nebo autobus cukl a zastavil. Pak se rozsvítila světla a nastala hygienická pauza. Všechny útrapy cesty by měl mladý člověk snést, říkal jsem si (tedy až po návratu). Vždyť naše babičky chodily pěšky do Mariazell – a to byla teprve cesta! I tak jsem snad nějaké to nepohodlí mohl obětovat.

Po téměř deseti dnech jsme začali opět nabírat směr do naší vlasti. Čekalo nás poslední poutní místo, o kterém jsem toho moc nevěděl. Jediné, co mi v mysli naskakovalo, byl název Zahradníčkovy básnické skladby La Saletta. Přesunuli jsme se na severovýchod až k hranicím s Itálií. Celou dobu mě svíral strach, neboť mám závratě a někde jsem slyšel, že toto poutní místo je vysoko v Alpách. A strach se zvětšoval. Autobus sjel na venkovské silničky a začal nabírat výšku a projíždět ostrými serpentinami. Pod námi hluboké srázy a z otevřených oken foukal horský vzduch. Nakonec jsem to zvládl. Nebylo se čeho bát. Ale hlavně to zvládli řidiči, kterým jsme všichni na konci zatleskali. Najednou jsme se ocitli ve výšce 1800 metrů. Navečer už tu byla pořádná zima. Před námi byl obrovský poutní dům z neomítnutého kamene a za ním se tyčila kamenná bazilika Panny Marie.

Čekání na ubytování zpříjemnila večeře, která byla asi nejlepší ze všech hotelů, které jsme navštívili. Kuchaři nám nabídli opravdové francouzské speciality. Kromě místního řeholního řádu misionářů saletinů zde sloužili dobrovolníci z celého světa. Přidat se k nim mohl každý, kdo znal francouzsky. Mohl tak věnovat část svého života La Salettě.

Večerní modlitba byla více soukromá. Všichni už byli unaveni, a tak se vydali do pokojů. Ráno se slunce opatrně vkradlo do malých okýnek a před námi vystoupily Alpy v celé své kráse. Tady jsem pochopil, jak krásné mohou být hory, před kterými jsem pořád utíkal.

Venku jsme poprvé spatřili sochu plačící Madony a místo zjevení, kde se v roce 1846 století zjevila Matka dvěma prostým pasáčkům. Prý jejich křesťanství nebylo úplně ukázkové, ale Maria přišla. A přišla v prostém oděvu, v kroji typickém pro tamní kraj. Jak mi to bylo tehdy sympatické, královna snižující se k ne zrovna svatým lidem. Její kritika lidí tehdejší doby jako by předpovídala útrapy 20. století. Vytryskl zde i pramen, který nevyschl a z kterého jsem nyní nabíral vodu do své láhve. Stále jsem ale musel přemýšlet nad smyslem poselství. Urážky Syna, nesvěcení neděle. Když jsem v neděli byl někde na výletě, všude lidé pracovali. Někde se vozila kolečka, někde se bouchalo při stavbě domu. Kdy ale lidstvo odpočívalo? Ale Maria se sklonila ještě víc. Modlíte se? Ne? Tak aspoň ráno a večer Otče náš a Zdrávas. Toto jsem si zapamatoval, a když jsem později jako vedoucí někdy na letním táboře unavený z celodenního programu už nebyl schopen pomodlit se, vzpomněl jsem si. A v polospánku jsem dal alespoň ty dvě kraťoučké modlitby.

Mládež z autobusu mě pozvala na ranní výstup na jeden z vrcholů. Nešel jsem. Věděl jsem, že toto poutní místo je mým vrcholem. Dál už bych to nezvládl. Stál jsem u sochy a díval se na křížovou cestu, která kopírovala směr odchodu Panny Marie po skončeném zjevení. Když teď o ní přemýšlím, ptám se, co by nám nyní řekla? Proč neustále spotřebováváme stále více? Proč drancujeme přírodu v honbě za ziskem? Proč kopeme základy domů v den Páně? Chodíme za falešnými bohy, věříme prorokům, kteří se snaží vnést chaos a násilí do světa. Lide můj, co jsem ti učinil, řekni? Ale možná dnes přišla Maria ke každému z nás. Pojďme se zamyslet nad tím, co můžeme změnit. Zbytek svěřme do modlitby. I já klesám, ale chtěl bych, aby mě to všechno proměnilo. Jako tehdy. Nyní mám aspoň tu touhu.

Z pouti jsem odjížděl unaven. Možná jsme se moc modlili, moc cestovali, málo spali. Nevraceli jsme ale neproměněni. Opět jsem musel přemýšlet nad novou etapou v životě po zakončení studií. Co se mnou bude? Kudy mám putovat dál? Ale vzpomínal jsem na Pannu Marii z La Saletty, která zavolala na děti v jejich rodné řeči: Nebojte se!

Odkazy:

La Saletta

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zjeven%C3%AD_Panny_Marie_v_La_Salett%C4%9B

https://www.youtube.com/watch?v=wKdWCYukEYg

Pontmain:

https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=32229

https://www.sanctuaire-pontmain.com/?lang=fr

https://www.france-voyage.com/tourisme/sanctuaire-pontmain-1963.htm