Tak jsem si říkal, že si dneska koupím čtverečkovaný sešit a kárované trenýrky – jenže nekoupím; sešit ano, ale trenýrky tak jedině dětské. Ačkoli bylo mnohokrát avizováno, že od úterý 19. ledna už bude virus natolik oslabený, že vláda otevře 1. papírnictví, 2. prodejny dětského oblečení a 3. prodejny spodního prádla, prádlo nakonec ve vládě neprošlo. Tedy – chtěl bych být u té debaty ve Strakově akademii, když paní ministryně & páni ministři debatovali o míře naléhavosti v otázce nákupu spodního prádla! Jaké tam asi padaly argumenty? Člověk myslí i na konkrétní členky & členy vlády, co asi říkali – nevíme. Ale třeba se diskuse v nejvyšším orgánu výkonné moci někam nahrává a seznámí se s ní alespoň historici, jednou, za padesát nebo za šedesát let.
Uvolnění prodeje věcí pro děti bylo náležitě zdůvodněno – „Říkaly nám mladé rodiny, že děti rostou,“ uvedl vicepremiér Karel Havlíček Neborovský – zato trenýrky a sešity, jak je to v hluboké tradici nynější vládní garnitury, nijak zdůvodněny nebyly: prostě musíte nám věřit, občané, že u prádla a u papíru se viry tak rapidně nemnoží. Tedy – u prádla množí. Budu muset vystačit s dosavadní zásobou spodního ošacení. Do kdy? Toť otázka více než hamletovská! Až vláda uzná – a virus dovolí. Ne, až vláda uzná. Virus se přizpůsobí.
Jiná věc, skoro stejně důležitá jako prádlo a dětské ošacení, je očkování. Psychologie nedostatkového zboží! Od převládajících debat o nebezpečnosti & nevyzkoušenosti nabízené vakcíny se hlavní agenda přehoupla k tomu, kdo předbíhá ve frontě na vakcínu a kdy dojde řada i na mě. Vláda už neřeší, jak pořídit účinnou propagační kampaň, aby se co nejvíc lidí chtělo nechat oočkovat. A jak dlouho, až bude, jednou, všech vakcín dost, očkování milionů lidí potrvá a kolik k tomu bude zapotřebí personálu. Dokonce zavolali do Izraele, aby se na to zeptali.
Rozumně se zachovaly kraje a některá města: prostě převzaly organizaci do vlastních rukou. Měli bychom si všimnout, kdo vládne v krajích, a při volbách do sněmovny na to pomyslet.
Ale ještě na jednu záležitost nechci zapomenout. Jinačovice. Jinačovice jsou milá dědina na samém okraji Brna. V televizi jsou málokdy. Ale teď byly. Bílí koně, tedy skuteční koně, ne ti ekonomičtí, táhli valník s rakví (kolik to muselo stát?) a jacísi hulváti hrubě pokřikovali před soukromým obydlím pana ministra zdravotnictví. Tohle není polemika, tohle není kritika vlády. Čeho chtěli organizátoři takovéto akce dosáhnout? Aby se více očkovalo? Aby se vůbec neočkovalo? Aby se otevřely dokořán všechny hospody? Nebo jen tak, aby vláda dostala strach z lynčování – kdoví, co by mohlo přijít příště!? Totéž se dělo i před domem pana premiéra v Průhonicích, pro změnu u Prahy.
Jeden psycholog mi prozradil, že protestující přímo před domy vládních činitelů prý tímto způsobem překonávali svůj vlastní strach z nákazy. Opravdu? Nikomu nic zlého nepřeji, ale…