Nabídka navštívit některé balkánské země přišla koncem léta roku 2011 velmi nečekaně. Kolem 20. narozenin jsem ve farnosti ještě neměl tolik známých jako o léta později. Jak se dnes říká, živá farnost žila v kruzích mládeže, do kterých jsem moc nepatřil. Velmi mě tak nadchlo pozvání od jednoho takového okruhu, který v té době měl plno aktivit a který znali ve farnosti téměř všichni.
Cestovali jsme celkem čtyři, tři kluci a jedna dívka. Tak akorát, abychom se vešli se všemi spacáky, stanem a proviantem do staršího auta, ke kterému jsem ze začátku neměl důvěru. Neoprávněně. Auto zvládlo přes 1500 kilometrů, které jsme zdolali do dvou týdnů. Důvěru jsem neměl ani k mým spolucestujícím. Budou mě brát? Začlením se mezi tyto aktivní farníky (mládežníky)? Opět byly obavy liché. Cesta na východ, jak jsme říkali, nás neuvěřitelně stmelila. Vytvořila se mezi námi přátelství, z kterých žijeme dodnes. Oba kluci byli o něco starší než já. Štěpán byl mým zkušenějším spolužákem ze žurnalistiky, nakonec odpromoval i na stavební fakultě. Daniel se zabýval počítači na Mendelově univerzitě. A nakonec Jana, jejíž duše byla nejvíce otevřená lidem potřebným. Chodila na filozofickou fakultu na obor sociální pedagogika a poradenství. Kluci si po několika letech našli manželky a Jana se stala mou taneční partnerkou na našich městských hodech. Ještě před tím ale přišly nové cesty, na které jsme se společně vydali. A snad také trochu vlivem mého tehdejšího biřmování jsem dostal i já v naší velké farnosti své místo a mohl zažít dobrodružství, na která prostě nelze zapomenout.
První noc u Balatonu v Maďarsku, o kterém jsme slýchávali od rodičů. Klid, jedna zastrčená pláž jenom pro nás. Rozdělali jsme spacáky a karimatky, lehli si a pozorovali hvězdy nad námi. Krásná noc.
A dál roviny. A pak už začínal opravdový Balkán. Rozstřílené domy – pozůstatky války v Jugoslávii. Světlé, prašné cesty, nízké stromy.
Nakonec jsme stanuli v Sarajevu. Prošli jsme si cestu, kde se odehrál atentát na Františka Ferdinanda d´Este, začátek první světové války. Ale nyní město bylo především pomníkem nedávných bojů z 90. let. Smutné, plné vyhořelých budov. Děravé omítky od kulek. Téměř žádní turisté.
Cesta dál na jih vedla do Mostaru, kde nás už také vítaly mešity a ikonický most – symbol rozdělení bosenských Muslimů a Chorvatů, na každé straně mostu nyní žije jedna národnost A celá situace byla a je velmi složitá. Jinak je Mostar nádherné historické město.
O rok později jsem si vzpomněl opět na tuto zemi. Tehdy jsem potkal na vídeňské univerzitě studentku slavistiky, která jako malá utekla s rodiči před válkou do Rakouska. Jmenovala se tak nějak poeticky, melancholicky – Melita. Hovořil jsem německy, ona velmi dobře česky. Oba cizinci ve velkém městě. Spřátelili jsme se.
Při cestování po Bosně a Hercegovině jsme nemohli minout Medžugorje, místo zjevení Panny Marie. Začalo v roce 1981, kdy Panna Maria oslovila šestici mladých lidí, a pokračuje dodnes. Jejím hlavním poselstvím je mír. Po dlouhé době jsme tu potkali i modlící se katolíky. Velké plochy před chrámem svatého Jakuba mohly pojmout několik tisíc věřících. Nyní zde bylo ticho a klid, který jsme všichni cítili i tak nějak uvnitř. Zdejší kohoutky s vodou nás v parném letním dni osvěžily. Později jsem se dozvěděl o velice bohulibé aktivitě Mary´s meals, která vznikla po návštěvě tohoto místa. Nyní sytí tisíce hladových dětí po světě. Opravdu požehnané místo, chtělo se mi říct.
Další cesty už směřovaly k Dubrovníku v Chorvatsku. Během jízdy jsme si pouštěli dechovkové hity, všichni jsme měli totiž rádi moravské hody. A nějaké ty trumpety a dechy sem na jih prostě patřily. Cesta se vinula po pobřeží, vzali jsme i jednoho stopaře – Čecha. A nakonec nádherný Dubrovník a pláž na koupání. Večer stanování nad městem. A já opět vytáhl karimatku a šel spát ven. Nade mnou letadla, která vozila turisty sem a tam. Někdy mi připadalo, že už je to letadlo tak blízko, že bych se ho mohl i dotknout. Piloti ale vždy šikovně obrovský stroj zvedli a on se ztratil kdesi nahoře v oblacích. Večerní západ slunce do nekonečného moře mě upozornil, že jsem vlastně poprvé na dovolené u moře...
A Černá Hora. Byla neděle, šli jsme do plného kostela. Nyní už si jen matně vybavuji bílé neomítnuté kameny a zahradu okolo a hrozné horko. Pak další záblesk: v tamním supermarketu měli nerezový sud s množstvím hadiček a vývodů. Zjistili jsme, že se tu pije rakije.
Naším nejjižnějším cílem byla Albánie. Tady byl strach na místě. Kolem cest se válely odpadky, silnice mnohdy náhle končily. Jednou jsme dokonce museli jet desítky kilometrů po jakési polňačce – měla to být hlavní silnice k hranicím.
Město Škodra nám zhýčkaným Středoevropanům připadalo jako plné mafiánů. Lidé živě rokující na ulicích, každý si nás prohlížel, vypadalo to, že nás i sledují. Dobrodružná výměna peněz, kdy ani jedna strana nevěděla, co ten druhý říká, dotaz na cestu a rychle pryč. Nabrali jsme směr národní park Theth na severu se skalnatými vrcholky dosahujícími přes 2000 metrů. Ve vesnici pod horami s námi udělal místní chlapec ohromný kšeft. Pohlídal nám auto, které jsme přistavili k němu na zahradu. Samozřejmě za peníze (v přepočtu pár stovek korun). Dál už se totiž muselo pěšky. Debata nad tím, co vzít, skončila rozhodnutím, že jen to nejnutnější. Láhev černohorského vína, na kterou jsme se těšili, zůstala v autě. Nakonec jsme vystoupali do sedla s nádhernými výhledy. Stan u jezera. Nikde nikdo nebyl. Vedení večerní modlitby jsme jako každý den svěřili kamarádce Janě. Bylo nám jasné, že tady se nějak hlouběji dotýkáme úžasnosti Božího stvoření. Chyběla nám ale voda. Pátrání po pramenu bylo neúspěšné. Při sestupu druhý den ze sedla a poslední kilometry jsme tak opravdu žíznili, ale stálo to za to.
Pozdě odpoledne opět na hranicích a zpátky v Černé Hoře, tentokrát na březích Skadarského jezera. Jedna z největších ptačích rezervací. Jediné místo v Evropě, kde žijí pelikáni. Křik, dálky a vůně kolem malé vesničky. Bylo to něco úžasného. Jenže ráno na náš stan zaútočili toulaví psi. Adrenalinový útěk a já bez jediné fotky tohoto ptačího ráje.
Srbsko bylo opět více civilizovanější. Naše stanování na louce šel obhlédnout majitel, a nakonec jsme se s ním domluvili: on srbsky, my česko-anglicky. Mohli jsme tam přespat. Pod stanem byla i trocha sena a hned se spalo lépe. A ráno přes Bělehrad zpět směr domov.
Cestou jsem neměl žádný telefonát, nemusel jsem myslet na povinnosti doma. Jedinou starostí bylo najít vždy vhodné místo na spaní. A večery bývaly nejhezčí. Velmi osobní hovory, humor a často láhev nějakého místního levného vína. Ale vlastně nikdy pak už nechutnalo lépe. Balkán byl nádherný a divoký. Přesně takový, jaký býval vždy. Kéž by mezi tamními lidmi zavládl opravdový mír, jaký jsme pocítili tam za Mostarem, v Medžugorje.