Hraniční přechod kousek od srbského Bělehradu projíždíme bez zdlouhavých kontrol. Je to nezvyk v těchto hlídaných balkánských končinách. Naše putování po jihovýchodní Evropě pokračuje po prázdné rumunské silnici. Posledním cílem výpravy je Banát.
Auto projíždí hlubokými lesy. Nikde nikdo. V mysli mi začínají naskakovat příběhy, které jsem slyšel. Jak právě v takových odlehlých rumunských končinách někoho přepadli, o všechno ho obrali a málem zabili. Jenže zkušenosti z daleko nebezpečnější Albánie mě uklidňují. Usměju se.
U Dunaje odbočujeme do malého města Nová Moldava. Místních se ptáme na cestu. Ukazují někam dál. Projíždíme mezi polorozpadlými baráky a chatrčemi. Rumuni jsou snědí, snad jsou tu i Romové. Za městečkem zastavujeme. Je to opravdu ta cesta? Někam dál do lesů se vine něco plné žlutého písku, připomíná to naši polňačku. Hledáme polohu v mapě, necháváme hlasovat. Jedeme dál.
Míjíme opuštěné doly a těžební věže. Vše vypadá, jako by to lidé opustili včera. Při bližším pohledu však vidíme, že železné konstrukce jsou zarostlé náletovými stromky. Opět děsivá samota. Jen my čtyři v autě. Jana, jediná dívčí účastnice tohoto dobrodružství, má slova povzbuzení. Někdy si říkám, že by mně mohla kousek svého klidu půjčit. Je to nejoptimističtější člen výpravy. I když Daniel ji stíhá. Auto řídí s naprostým klidem a jen tak něco ho nerozhodí.
Na domýšlení černějších scénářů jsme tu já a Štěpán. I když Štěpán cítí odpovědnost za nás všechny. Ostatně byl to jeho nápad. Tak musí myslet dopředu. Co když vesnici nenajdeme? Co když se tu ztratíme? Temný cíp rumunských Karpat. Možná budeme muset kvůli medvědům přespat v autě. Ale Štěpán má informace, že vesničané obývající pět českých vesnic v Banátu jsou velice pohostinní. Představuji si, jak asi moc. Kručí mně v žaludku. A naše poslední záchrana – velká štangle salámu – už se mi trochu zajídá.
Lesy jsou čím dál neprostupnější. Listnaté stromy obaluje zelený břečťan, v pozdním zářijovém odpoledni je zde tma, jak husté koruny stromů vytvářejí zelenou střechu. Cesta začíná stoupat v serpentinách. Vyjedeme?
Les končí, jenže cesta je skoro nesjízdná. Navigujeme řidiče Daniela a stoupáme. Najednou jsme na vrchu a pod námi Gerník. Přicházejí nepopsatelné pocity úlevy, přijíždíme na místo, kam v 19. století odešlo několik desítek obyvatel českých zemí, aby zde založili vesnice. Měli také těžit dřevo v těchto nehostinných podmínkách. Nakonec se stali vojenskými pohraničníky. Postupně se zde vytvořilo oněch šest známých vesnic kousek nad Dunajem, který tvoří hranici Rumunska. V rumunském Banátu založili Češi vesnice Gerník, Rovensko, Svatá Helena, Bígr, Eibentál, Šumice a Svatá Alžběta. Svatá Alžběta zanikla ještě v 19. století. Čeští Němci založili severněji vesnice Wolfswiese, Weidenthal, Weidenheim a Lindenfeld.
Domy zde jsou krásné, malované. Studna, žádná auta. K dřevěným vratům statků vedou odbočky z prašné cesty. Podle kontaktů, které má Štěpán připravené, hledáme nocleh. První nás odmítají, druzí (starší manželé) mají zrovna volno.
Na dvoře nesmělost zapíjíme slivovicí uleželou v dubovém sudu, jak nám krásnou češtinou s prvky nářečí vypráví hospodář. Nechává nám nakonec jeden pokoj v přístavbě, kde jsou vyřezávané postele a prachové peřiny. Jsme voláni na večeři. Ještě teď, když si na to vzpomenu, se mi sbíhají sliny. Nabídka domácích produktů: řízků, škvarků, buchet a domácího mléka. Jsme jako na návštěvě u milující babičky. A večer, kdy všude kolem je naprostá tma, se my čtyři hosté modlíme a děkujeme, že jsme vůbec dorazili.
Ráno opět pálenka, bohatá snídaně a prohlídka chlévů. Vyrážíme na výlet. Malá pole, strmé cesty. Míjíme potok s křišťálově čistou vodou. Jsou tam raci. Ty jsem naposledy viděl někdy v dětství. Dál po proudu narážíme na malou chatrč. Je to ve skutečnosti opravdový mlýn na mouku. Za chvíli k nám přijíždí na voze taženém koňmi muž s rádiovkou. Jde mlít. Pomáháme mu s pytli, on nám zase ukazuje, jak mlýn funguje. Nakonec na nás volá, ať naskočíme na žebřiňák. Představí se nám jako pan Beránek.
Ve vesnici obhlížíme místní kostel. Podle našich hostitelů je tu hodně věřících. Zajímá nás také hospoda. Poprvé zde vidíme mladou dívku. Stojí za pultem s výčepem českého piva. A opět nikde nikdo.
Po obědě nám hostitelé ukazují svatební video. Jako bychom byli jejich vnuci.
Připadám si tu jaksi nepatřičně. Jako bych vstupoval do ráje, který není z tohoto světa. Každý krok naší moderní civilizace ho ničí. Vzpomínám na neurvalé české turisty, kteří se tu opíjejí, neberou ohledy na přírodu, na zdejší lidi žijící pomalým tempem, ale v ustavičné práci. Zmizí tento ráj? Nevím. Jen vody temného Dunaje budou asi ještě dlouho zpívat píseň. Pomalou, hlubokou a téměř neslyšitelnou. O tom, jak pár „bláznů” odjelo z našich zemí... Dnes vymírají. To, co zde nechávají, jsou doby našich prababiček. Je to všechno, na co jsme se jich už nestihli zeptat.