Úplně první vzpomínka

Ten okamžik se dá určit dosti přesně. Sedím na prvním stupni dlouhého schodiště a naříkám. Mám pocit, že můj malý, dětský svět se definitivně zhroutil. Otvírají se dveře, dědeček Slánička se ke mně sklání.
„Ukradli mi mámu!“ vyrážím ze sebe a děda mne bere na ruku. Jsou mi dva roky a dva měsíce. Tatínek právě odvezl maminku do porodnice. A další den mám bráchu!

Praděda odchází

V temném koutě místnosti leží na posteli postava. Můj pradědeček Frantík. Jsou mi tři roky a přivedl mne tatínek. Děda chtěl nejstaršího pravnuka ještě vidět. Bojím se jít až k posteli. Vnímám smutek babičky. Stojím trochu zmatený uprostřed místnosti. Děje se něco velkého, ale smrt je pro mne ještě neuchopitelný pojem.

Nanynka

„Čípak vy ste, klucí?“ ptá se nás stará paní v šátku a šatové zástěře.
„My jdeme támhle za babičkou,“ ukazujeme s bráchou na velká vrata, vedle kterých se choulí vrátka s klepadlem.
„Tak to vy jste vod Nandy. Učitelovic,“ povídá ta paní. „Tak jí pozdravujte vod Mařky.“
Přicházíme ke vrátkům. Brácha na klepadlo ještě nedosáhne, ale mně už bude pět, a tak s tím verkem pořádně zacloumám.
Učitelovic jsme proto, že náš děda je už od války učitelem, skoro celou dobu na tuchlovické škole. Naše maminka je jeho dcera a otevřít nám jde maminka babičky, tedy dědečkova tchyně. Prababička Anna, které říkáme Nanynka.
„Tak pojďte dál,“ zve nás do malého, uzavřeného dvora, po kterém volně pobíhají slepice, kočky a koťata. Nad vstupními vraty je špejchar, vpravo se jde k babičce do jediné sednice, sváteční pokoj se od smrti dědečka nepoužívá. Hned vedle babičky bydlí v chlívku koza s prasátkem. Naproti dvoreček uzavírá stodola s dílnou po dědovi. A za ní leží tajemná zahrada, takový svah do strže, kterou zjara teče voda. Ráj pro malé kluky.

Na skok přeškolákem

Ve školce maj fakt pěkný hračky. Ale taky starou paní učitelku.
„Je hrozně zlá!“ šeptá mi Jarda, školkový mazák a budoucí spolužák a kamarád. Následují jedno dvě pokárání a třetí den mne maminka do školky spíše nese, než vede. V půli cesty vítězím. Je mi teprve šest a pravidelně budu docházet až do školy.

 První poznání, že na světě není vždycky veselo

„Jenom troubové dnes ještě věří na Ježíška,“ říká paní učitelka a dává mne za příklad celé první třídě. Je před Vánoci a paní učitelka nemá na mysli jen nošení dárků. Je to první ochutnávka reálného socialismu, píše se rok 1976 a aniž bych to tušil, začíná malé martyrium kluka z věřící rodiny žijící na rudém Kladensku.

A první dobrodružství

Ledová kra se zvedá. Pavel uklouzne a už je do pasu pod ledem. Jdeme mu na pomoc. Skáčeme na druhou kru, která ho ještě více přimáčkne. Je divně potichu, ale pro nás je to dál hra a pořádný vzrůšo. Páčíme kru klackem, stojíme po kotníky ve vodě a kra se zlověstně houpe. Konečně ho Jožin s Vencou vytáhnou. Promočení dál skáčeme po krách na tající požární nádrži a nikoho z nás ani nenapadne, že se Pavel nejspíš podruhé narodil!

(pokračování příště)