Babičky a prababičky. Dědové a pradědové. To jsou taková okna pootevřená do světa zcela minulého či pomalu pomíjejícího. Většina z nich opustila tenhle svět dříve, než jsem se na něj stačil vyklubat.
Praděd Antonín byl raněn do hlavy šrapnelem kdesi v Hercegovině. Jako invalidu ho z armády propustili a do konce války musel hrát pomateného. Táta říká, že mu to po třech letech předstírání trochu zůstalo. Praděda Strobach byl urostlý dragoun. Po obou nám zbyly krásné, kolorované fotografie v rakouské uniformě.
V útlém věku jsem zažil pradědu Frantíka a prababičku Barušku, do dospělosti pak prababičku z matčiny strany Nanynku.
Děda Frantík pracoval v tuchlovickém dole. Ke stáru už nefáral, plíce na to nestačily, ale obsluhoval na povrchu vzduchotechniku. Z vyprávění vím, že nosil šle a vestičku s hodinkami na řetízku. Po životě plném dřiny měl to, čemu se nejpřiléhavěji říká fortel. Dříví štípal strojovým tempem a můj o dvě generace mladší táta s ním nedokázal držet krok.
Původně to vypadalo, že babička Baruška přišla o manžela v první světové válce. Ztratil se v Rusku. Mladá manželka se nevzdávala a čekala. A děda se tři roky po válce opravdu vrátil! Jako zajatec pracoval kdesi na ruském venkově, ve mlýně. Přičinlivý český mladík přišel se spoustou inovací, v tamních poměrech nevídaných. Například postavil ohrady, aby stáda nedecimovali vlci. Nebo sel více obilí, než bylo potřeba k holému přežití, a tak i v neúrodném roce neumírali lidé hlady. Moc si ho tam za to vážili, ale bolševici pomalu nabírali na síle a děda správně vytušil, že jeho zlepšení přijdou brzy vniveč.
Babička Nanynka bydlela po smrti svého manžela Františka v malém statečku v ulici zvané Na Hradčanech. Za první republiky s dědou hospodařili na deseti stryších (něco přes tři hektary). Přes den děda pracoval v dole a babička s kravkou orala pole. V těch, z našeho moderně nekritického pohledu idylických časech vstávala před kuropěním a chodila kravce a koze na trávu. Skoro tři kilometry, na louku pod lánským zámkem. A právě tam došlo k osudovému setkání reprezentanta mého rodu s rodem prezidentským. My jsme vyslali dvacetiletou babičku, pan prezident se dostavil osobně. Babička se marně snažila dostat na záda nůši plnou rosou smáčené trávy, pan prezident Masaryk prchal koňmo před svou ochrankou zadní brankou v zámecké zdi. Křepce a ladně, bylo mu tehdy teprve sedmdesát tři let, seskočil z koně a s nůší babičce pomohl. Řekl přitom něco jako: „Jak se lopotíte, dobrá česká ženo!“ a babička mi to opakovala ještě na smrtelné posteli.
Kromě toho mi často říkávala: „Tomášku, kupuj pole. Ty ti žádnej neveme!“ Bylo to staré moudro, předávané v malorolnických rodinách z generace na generaci. Jenže ta pole, i s tou loukou pod zámkem, jim komunisté, možná i za ten kamarádšoft s Masarykem, stejně sebrali. Babička pak pracovala jako dojička v místním JZD a zažila zde osobní návštěvu prezidenta Zápotockého, rodáka z nedalekých Zákolan. Pana prezidenta nejdříve pohostili na místním národním výboru. A v již dosti povznesené náladě jej provedli kravínem k řečnickému pultíku. Před ním stály v pozoru místní ošetřovatelky skotu. Táta pracujícího lidu se trochu zapotácel a pronesl jedinou větu: „Teda ženský, ty krávy maj ale špinavý prdele!“ Po tomto ántré byl naložen do limuzíny a odvezen na lánský zámek. Babičce se tak naskytlo jedinečné srovnání osobního setkání se dvěma prezidenty.
Pozadí života mých dědečků a babiček tvořila první republika, druhá světová válka, tři roky limitované poválečné demokracie a desítky let komunismu. Jen děda Toník, ročník 1914, stačil ještě s kluky z vesnice křičet v nedalekém lomu: „Jak je ti Rakousko?“ a ozvěna vracela: „Ouzko, ouzko!“ Uplynulo dvacet let a četař Antonín stál se svou kulometnou rotou na německé hranici, kousek za Chebem. A chystal se hrdinně položit život za republiku. Mám doma jeho památník z těch let, ozdobený třemi poddůstojnickými peckami z nárameníků. Po jeho přečtení nelze mít pochyb, že by děda, nadšený sokol a vlastenec, bojoval do posledního dechu. Jenže nenarodil by se už můj táta, natož já! Ale umím si představit ten pocit zmaru, se kterým se děda z hranice vracel.
O pár let mladší děda Ladislav byl z jiného těsta. Učitel, fotbalista a muzikant. Hrál na saxofon, klarinet a housle, založil vlastní taneční orchestr. Na stará kolena často říkal, že se měl na kopanou (krajskou soutěž kopal do čtyřiceti tří let) vykašlat a věnovat se muzice. Po tomto dědovi jsem zdědil v míře zhruba jednoho procenta hudební sluch a v míře blížící se stům procent chatrnou nervovou soustavu. Když mu táhlo na devadesátku, řekl mi jednou s šibalským úsměvem: „Buď klidnej, kolem pětaosmdesáti to odezní!“ Vezmu ho za slovo, až se toho kmetského věku, v roce 2053, dožiji.

(pokračování příště)