„Tatínku, tam radši ani nechoď!“ slyšeli jsme s bráchou maminku přes dveře obývacího pokoje. Táta na nás přesto nakoukl, pronesl něco povzbudivého a my věděli, že uklízet budeme muset až zítra. Do té doby bude pokoj pro obvyklé, obývákové účely nepoužitelný. Nezměnil se totiž v nic menšího než v zeměkouli.

„Jak se ta vaše hra vlastně jmenuje?“ zeptal se nás děda v době, kdy se vedle venkovních činností tahle hra stala naší vášní. „Normální život!“ řekl tehdy po krátkém zamyšlení brácha a při tom už zůstalo. Vytvořili jsme, značně propracovali a postupně zdokonalili svět, který se tomu reálnému měl co nejvíce podobat.

Koberce představovaly pevniny a ostrovy, parkety moře. Židle a stoly byly hory. V tom světě žilo přibližně tři sta obyvatel. Jejich složení by se novému panu prezidentovi United States of America určitě líbilo. Nejpočetnější skupinu, přibližně dvě stovky, představovali gumoví indiáni dovezení z NDR (dnes již neexistující Německé demokratické republiky). Následováni byli zhruba padesátkou kovbojů stejné provenience, dvacítkou bakelitových napoleonských vojáčků a směskou třiceti postaviček posbíraných ze společenských her, vyměněných za skleněnky a podobně. Dlužno však dodat, že rasový původ nehrál v našem světě žádnou roli. Oni by se Dlouhý, Široký a Bystrozraký, dřevěné postavičky z oblíbené deskové hry, dosti obtížně zařazovali!

Zemi zpravidla obývaly dva národy, jeden řídil brácha, druhý já. Někdy však byly národy čtyři, to jsme řídili každý dva a snažili se je vést alespoň trochu nezávisle. Jak to v našem světě vypadalo, popíši na příkladu pokročilé civilizace, ke které jsme dospěli po letech vynaloženého úsilí:

Svět Normálního života obývají čtyři národy s vlastními státy a územím, volenými představiteli, armádou, místními policisty, měnou. Tři jsou pevninské, jeden leží na ostrově, koberečku před krbem.

Ve městech stojí domečky z papíru, města chrání hradby z dřevěných špalíků. V přístavech kotví naložené nákladní lodi i lodě bitevní ježící se papírovými děly. V ohradách za městy se pase dobytek, pěstuje se obilí, rostou lesy.

Život se odehrává v kolech, každé z nich končí večerem, kdy jdou obyvatelé spát. Vyjma hlídek, noční přepady jsou nejnebezpečnější.
Přes den se obchoduje s potravinami i surovinami, pracují řemeslníci, shromažďuje se majetek, válčí se, volí noví představitelé států, chodí se do krčem i do obchodů. Brácha víc obchoduje, já strašně rád válčím.

V bitvách se střílí malými plastovými samostřílky, padlí se pochovávají a vzápětí je nahrazují narozené děti, které během jediného kola dospějí.
Za zmínku určitě stojí propracovaný volební systém, který, kdyby byl tehdejší tajnou policií (StB) odhalen, byl by bezesporu klasifikován jako kontrarevoluční počin.

V čele každého státu stojí prezident volený parlamentem. Parlament je složen z představitelů politických stran. Konkrétně jsou to strany velkostatkářská, malorolnická, řemeslnická, všelidová, fašistická a komunistická. Každý volič má sedm hlasů, které v libovolném poměru rozděluje mezi strany. Volba má logiku, chudý bezzemek by velkostatkářům žádný ze svých hlasů nikdy nedal! V parlamentu zasedá po jednom zástupci stran a každý u sebe má cedulku s celkovým počtem získaných hlasů. Přeneseno do naší současné poslanecké sněmovny, sedělo by tam devět poslanců namísto dvou set a každý by v ruce třímal ceduličku s počtem mandátů. Tedy takové hodně zjednodušené povinné stranické hlasování poslaneckých klubů.

Strany spolu uzavírají dohody a koalice. Velkostatkáři s fašisty, řemeslníci s malorolníky, všelidovci se všemi. Jen komunisté vždycky vyjdou naprázdno. V tom jsme už tenkrát měli s bráchou jasno!

Taky se schvalují a do malého sešitku zapisují zákony a mezistátní smlouvy, zvyšují a snižují daně, tiskne vlastní měna a směňuje v kurzu podloženém vytěženým zlatem. Válku parlament nevyhlašuje, ta se ve vhodný okamžik vylíhne v naší hlavě a nařídí ji prezident v momentě překvapení.

Mohl bych psát ještě dlouho, přes čtyřicetiletý odstup mi na mysl přicházejí stále další a další detaily. Taková to byla zábava a vpravdě vášeň!

Úplným vrcholem, když už přestal obývací pokoj stačit, bylo převedení hry do exteriéru, na zahradu. Ale to byl také začátek konce!

Tatínek parkoval náš zánovní žigulík (tehdejší limuzínu ruské výroby) ve sklepní garáži pod domem. Vjezd do ní byl po obou stranách lemován velmi příkrými, travnatými svahy. Aby se na nich drny vůbec udržely, přitloukl je tam tatínek dlouhými hřebíky.

Jednoho prázdninového dne, když byl tatínek v práci a maminka někde na táčkách, jsme částečným vyvrácením drnů vybudovali ve svazích zákopy, umístili tam papírové domečky a opevnění, armády zaujaly pozice a začaly pálit. Nějak to ale nebylo ono!

„Táta má v kanystru benzín!“ napadlo nejspíš mně, ale později jsem to zbaběle a marně sváděl na bráchu. Z kuchyně jsme přinesli špejle, omotali je buničinou z dílny a tu zajistili lepenkou. Pak jen stačilo namočit projektil v kanystru, sirkou nasáklou buničinu zapálit a zápalný šíp letěl do nepřítelova zákopu. Domy hořely, indiáni prchali (ty jsme seškvařit nechtěli), tráva doutnala, u kanystru jsme se prali, kdo dřív namočí šíp a jak rychle ho (těsně nad kanystrem) stihne zapálit. A do toho, v zápalu hry nepozorován, dorazil táta.

Asi tenkrát zachránil nás, žigulík a zčásti i zánovní rodinný domek. Po fyzické exekuci, dočasném zabavení obyvatelstva a nucených pracích na úpravě zničeného trávníku jsme museli hledat zábavu jinde. To ovšem pro kluky z druhého stupně základní školy nebyl věru problém. Právě totiž začínala půlroční příprava na – čarodějnice!

(Pokračování příště)