Oheň je fascinující živel. Pro dospělé, a snad ještě více pro děti.
První ohníčky jsme s kamarády zakládali v zahradách rozestavěných domů, které rostly v horním konci naší ulice. Hrubé stavby jsme prolézali, přeskakovali chybějící části schodišť a spouštěli se z balkónových plošin s dosud chybějícím zábradlím. To vše v zimě a brzy zjara, kdy se na stavbách nepracovalo, a nehrozilo tudíž, že nás někdo načapá a vyžene.
Jenže nám bývala zima a potřebovali jsme se zahřát.
Ve stavbách i v jejich okolí se povalovala spousta vhodného materiálu pro založení ohně. Prázdné pytle od cementu a vápna, odřezky z krovů, rozlámaná prkna. A tak brzy plápolal ohýnek, kolem kterého jsme poskakovali, přeskakovali ho, a hlavně usilovně přikládali. Činili jsme tak opakovaně a dodnes nevím, jak nám to mohlo tak dlouho procházet. Až jednou!
Byl březen, ještě zbývala trocha sněhu a četné kaluže byly zamrzlé. Hned za stavební parcelou leželo sportovní hřiště základní školy s pečlivě střiženým trávníkem. Až na zarostlý okraj, který dvakrát do roka položil školník kosou a usušil pro králíky. Vloni tu druhou seč nestihl!
Rozdělali jsme pěkný ohýnek a nevzali v potaz, že od západu fouká čerstvý vítr. Ohýnek přeskočil na vysoké, suché stvoly a hnán větrem si to namířil ke školnímu skladu sběru druhotných surovin. Tedy kolny plné papíru. Už to nebyl ohýnek, plameny šlehaly metr vysoko.
Propadli jsme panice. Někteří se dali na útěk, další vylamovali ledové kry z kaluží a házeli je na oheň. Moc to nepomáhalo. V návalu zoufalství bráchu napadlo doběhnout do nejbližšího domu. Pan domácí byl naštěstí muž činu. Popadl uhelnou lopatu a oheň udusil. Asi byl ten oheň v našich dětských očích větší, než ve skutečnosti byl.
Měsíc jsme pak kolem toho domu chodili po špičkách a třásli se, že ten pán o našem řádění řekne rodičům. Ale byl to formát! Nechal si to pro sebe.
Vrchol naší práce s ohněm ovšem nastával třicátého dubna, kdy se pálily čarodějnice. V naší obci na třech místech. My jsme pálili u kapličky svatého Floriána na jižním okraji, kluci zpod Karlovarky na severním okraji, u polní cesty do Kačice a Strážáci samozřejmě samostatně Na Stráži.
Už o prázdninách jsme s kárkami projížděli vesnicí a sháněli spalitelný materiál. Dnešní ekologický aktivista by při zhlédnutí obsahu našich povozů okamžitě omdlel. Občané se rádi zbavovali starých překližkových desek nebo natřených prken, které by doma v kamnech smrděly. Plasty také nechyběly. Ale nejžádanějším zbožím byly pneumatiky. Učiněným ternem pak byly ty traktorové, které jsme vyloudili v zemědělském družstvu. Taková obří pneumatika, když se zapálí, vytvoří nádherný, černý, atomový hřib, který uvidí konkurenční paliči nejen z Kačice a Srb, ale také z Kamenných Žehrovic, Stochova a snad i z Nového Strašecí.
Materiál se svážel na místo pálení čarodějnic. Od jara jsme se na tom místě scházeli, pálili předběžné ohně, opékali vuřty a hráli adrenalinovou hru s Lybary.
Lybar se jmenovala nejznámější, tehdy možná jediná značka laku na vlasy. Byly to kovové flakonky, které po vhození do ohně nádherně explodovaly. Pokud v nich ještě zbýval lak, taky pěkně vyšlehl plamen. Prostě přesně tak, jak se na obalu varovalo, že se stane.
Všichni jsme toužili po speciálních flakoncích, ve kterých bylo po zatřesení slyšet kovovou kuličku. Tento typ se vhodil z malé vzdálenosti do ohně a následoval úprk za křoví. Po chvíli došlo k výbuchu a ozval se svist kuličky, která letěla vzduchem v libovolném směru. Občas někdo dostal zásah. To věru nic příjemného nebylo. Ale to napětí, to za to stálo!
Jak se den čarodějnic blížil, musela se vatra hlídat. Konkurence se snažila ji předčasně podpálit, a když se jí to podařilo, znamenalo to velkou potupu. To se nám potom ani nechtělo do školy. Kolik pošklebků jsme si tam vyslechli!
Hlídat jsme samozřejmě celou noc nemohli. Naštěstí ani Strážáci, nejnebezpečnější ze všech, museli domů před setměním. Ale přes den, hned po škole, jsme se na hlídce střídali.
Potom nadešel náš velký den. Prostranství kolem vatry se zaplnilo rodiči s malými dětmi, kteří se na velký oheň přišli podívat. My, tvůrci té nádhery, jsme oheň slavnostně zapálili a kochali se pohledem na ten nádherný sloup smrdutého, černočerného dýmu, který se nad požářištěm zvedal. Sledovali jsme také vzdálené ohně a smáli se těm žabařům, že jsou jejich ohně menší. Nebylo divu, naše vatra ležela o dobrých padesát metrů nad mořem výše.
Když oheň trochu zeslábl, vytáhli jsme připravené pruty a začali opékat vuřty a z krajíců chleba dělat topinky. Stejně tak činili přítomní rodičové pro své malé děti. Už tenkrát jsem měl rád pěkně spálený špekáček, a přičtu-li chemické sloučeniny, které se na jeho povrchu zákonitě musely usadit, je s podivem, že jsem na tomto světě překročil padesátku.
Domů jsme se vraceli pozdě večer, ten den platila výjimka, smrděli jsme na sto honů, ale usínali jsme blaženě, se šlehajícími plameny před očima a s předsevzetím, že příště bude vatra ještě větší. Brácha totiž zaslechl, že pan Staněk bude letos přezouvat celý traktor!
(pokračování příště)
starší pokračování vzpomínek Tomáše Valera viz:
http://www.sklenenykostel.net/index.php/menu-literarni/menu-fejetony/4211-jak-jsem-nevidel-dinosaury