Jeden kilometr nad mou rodnou vískou leží černouhelný důl. Tedy lépe řečeno ležel. Ten důl totiž před několika lety zmizel. Doslova! Zbouraly se všechny provozní i správní budovy, rozebrala typická těžní věž. Jediné, co rozebrat nešlo, je obrovská halda hlušiny, opravdová hora, snad největší svého druhu v Kladenské uhelné pánvi. Při rekultivaci ji jen trochu upravili, vytvořili náhorní plošinu, mělká dešťová jezírka a kamenná koryta pro odvod vody. Přirozenou sukcesí se z haldy stává nádherné místo, ze kterého dohlédnete na vzdálené kopce Českého středohoří.
Ten důl se za mého mládí jmenoval Nosek. Po komunistickém arcilumpovi, ministru vnitra ČSR od roku 1945 do roku 1953. O složitosti tehdejší doby svědčí, že si pojmenování po Václavu Noskovi vymohli sami horníci už v roce 1946. Po listopadové revoluci se měl důl vrátit k původnímu názvu Jaroslav. Jenže se nějak zjistilo, že nositel jeho jména, Jaroslav Preis, ředitel Živnostenské banky, si pro změnu zadal s nacisty. Takže pro dobu několika posledních let jeho existence se ujal prozaický název Důl Tuchlovice.
Na dole pracovalo několik mých předků, ale z mého pohledu nejdůležitější post zaujímala naše babička Miluška. Byla kuchařkou v závodní jídelně.
Význam tohoto postavení docení jen ti, kteří pamatují dobu, ve které se uhlí nazývalo černým zlatem, jeho energetické využití představovalo páteř průmyslu a hornické povolání bylo pro komunistický režim proletářskou ikonou. Neslo s sebou strašnou dřinu, silikózu plic, ale také brzký odchod do důchodu, delší dovolenou, speciální rekreační programy, na tehdejší dobu vysoký plat, četná vyznamenání a společenské uznání. Desetiletým upsáním do dolů se dokonce dalo vyhnout splnění nejčestnější povinnosti muže, službě v Československé lidové armádě.
V závodní kuchyni se to projevovalo dodávkami nedostatkového zboží, z něhož nás vnuky zajímaly hořické trubičky. Každá síla v kuchyni si z nedostatkového tovaru odebírala díl, ze kterého zásobovala svou rodinu. Ti slušnější ten díl alespoň zaplatili.
Nemrač se, milý čtenáři. Nehodnotím, konstatuji! Tak to tenkrát chodilo prakticky všude! S bráchou a několika přibranými kamarády jsme se vplížili do kuchyně, dostali něco k snědku z denního menu a na závěr každý jedno balení se dvěma trubičkami. To byly ambrózie!
Pak se ovšem šlo na haldu! Lézt na ni se teoreticky nesmělo. Už jen proto, že z ní občas stoupal malý pramínek kouře svědčící o tom, že vespod něco prohořívá a může se vytvořit kaverna, do které se dá spadnout. Ale halda byla tak obrovská, že se uhlídat nedala a jen kousek byl oplocen, u její paty se totiž nacházela střelnice Lidových milicí, ozbrojené pěsti dělnické třídy. Tam jsme děravým plotem lezli taky, ale jenom když se nestřílelo. Sbírali jsme lesklé nábojnice z malorážek a doma si je vystavovali.
Na haldě se daly najít spousty věcí. Velké kusy uhlí přilepené na kameny, které neprošly třídírnou. Otisky prehistorických rostlin a živočichů. Ale především modré, červené, žluté a bílé drátky z důlních elektroinstalací. Surovina nedostižné hodnoty!
S plnými kapsami drátků jsme spěchali do tatínkovy dílny, kde jsme z nich nastříhali a vytvarovali malé skobičky. Střelivo do skobičáku! To byl malý prak ze silnějšího drátu se slabou gumičkou. Dalo se s ním střílet na poměrně malou vzdálenost, ale dosti přesně. Jeho použití se od klasického praku zásadně lišilo. Stříleli jsme s ním výhradně o vyučování po dívčích pozadích vězících ve vypasovaných džínách. Po zásahu spolužačky nadskočily a věnovaly nám vyčítavý pohled, z něhož bylo možno vyčíst jistou dávku obdivu. Ostatní kluci záviděli!
Některá háklivější děvčata se bohužel neubránila hlasovému projevu, který upozornil vyučujícího. Následovalo vyšetřování a zabavení zákeřné zbraně. Tomu jsme čelili zásobou dalších skobičáků poukrývaných v lavici, školní brašně i pod oblečením. Rekord vytvořil Jožin, kterému bylo za jedinou hodinu zabaveno sedm kusů prvotřídní kvality!
Mýlil by se ten, kdo by předpokládal, že naše konání zůstalo bez následků. Kromě standardní poznámky v žákovské knížce bylo oblíbeným trestem násobné opisování příslušných ustanovení školního řádu. Nejdelší byly bod sedm a devět, to si pamatuji do teďka.
„Novák, desetkrát devítku. Valer, dvacetkrát sedmičku,“ ozývalo se od tabule. To psaní trvalo hodiny. Ale za ten výčítavě-obdivný pohled krásných dívčích očí to stálo!
starší pokračování vzpomínek Tomáše Valera viz:
http://www.sklenenykostel.net/index.php/menu-literarni/menu-fejetony/4211-jak-jsem-nevidel-dinosaury
http://www.sklenenykostel.net/index.php/menu-literarni/menu-fejetony/4221-jak-jsme-strileli