Předesílám, že tahle kapitola moc veselá nebude! Asi žilo v sedmdesátých letech dost lidí, kteří si nespravedlnost komunistického systému vůbec neuvědomovali a kromě nevýkonnosti socialistického hospodářství se jich režim nijak zvlášť nedotýkal – nebo z něho dokonce na různý způsob těžili. Tak mezi tuhle skupinu jsme s bráchou, a později i malou sestřičkou, rozhodně nepatřili.
Tu šťastnou vinu na tom nesli naši rodičové, kteří dobrovolně přijali roli černých ovcí rodu. Zatímco strýcové a tety se k režimu chovali přátelsky a v nejlepším případě neutrálně. Jedinými potenciálními nepřáteli socialismu mezi příbuznými byli děda s babičkou z otcovy strany. Ne pro svůj třídní původ nebo bohatství, byli chudí jako ostatně všichni moji předci, ale pro svou křesťanskou víru, která jim s režimem kolaborovat nedovolila. Ale i dědovi trvalo několik let od konce války, než definitivně pochopil, co jsou soudruzi zač.
Tenkrát se ani v rodinách, které smýšlely nekomunisticky (například v rodech bývalých sedláků) dětem pravda neříkala. Žil se mentálně takový prazvláštní, dvojí život. Malou ochutnávkou tohoto stavu mysli dnes může být takový malý, vnitřní hlas, který vás upozorní, že si máte dobře rozmyslet, co veřejně řeknete třeba o záměru zavést stejnopohlavní manželství. I když v té věci máte nanejvýš jasno.
Svým rodičům vděčím za mnoho věcí, ale to, že u nás se pravda nedělila na tu veřejnou a skrývanou, soukromou, byl do života neocenitelný dar. Vyrůstal jsem s Hlasem Ameriky a Svobodnou Evropou, „štvavými hlásnými troubami Západu“, jejichž slabý a rušičkami stíněný přenos si vybavuji dodnes. Nikdo nás s bráchou od rádia neodháněl! Takže když v roce 1979 vpadla sovětská vojska do Afghánistánu, mohl jsem politicky školit celou svoji třídu! Což jsem také ke své újmě činil.
Že to nemělo pro mou následnou studijní kariéru fatální důsledky, mělo několik příčin o různé míře důležitosti. Asi to Pán Bůh chtěl, dobře jsem se učil, rodiče byli sice nepřátelé socialismu, ale taky slušní a pracovití lidé, děda byl zástupcem ředitele školy.
Asi jsem dědovi přidělával vrásky. Jako v prvním vnukovi se ve mně viděl a mým rodičům vyčítal, že mi kazí život. Jako sociální demokrat se po násilném včlenění této strany do KSČ (Komunistické strany Československa) stal komunistou a nenašel sílu ani potřebnou motivaci z KSČ vystoupit. Na jeho obranu musím uvést, že by takový krok znamenal okamžitý konec v jeho milovaném učitelském povolání, kterému byl věrný od války!
Bez problémů a obětí se to stejně neobešlo. S bráchou jsme museli do jisker (režimní organizace pro nejmenší děti), pionýra (totéž pro starší děti) i SSM (totéž pro adolescenty). Pravděpodobně ze škodolibosti, postavou jsem nikdy nevynikal, mě jako malou jiskřičku soudruzi stavěli do čela řečnické tribuny při oslavách Prvního máje. Nic nechápaje jsem tam hrdě stál a při státní hymně a bohužel i Internacionále (dělnické to hymně) salutoval. Táta by musel při tom pohledu trpět jako zvíře. Naštěstí to neviděl, na masové oslavy Prvního máje ho nikdo od školních let nedostal!
První máj a lampionový průvod! To byly největší obecní demonstrace oddanosti socialismu. O Prvním máji se asi tak čtyři pětiny obyvatel, tu zbylou pětinu tvořili batolata, staří a nemohoucí a pár zarytých odpíračů, vydaly na pochod ulicemi. Poté následovaly projevy na návsi a vše končilo prodejem párků s hořčicí za korunu, o které se lidé prali, protože se nikdy na všechny nedostalo. Časem se takový průběh začal zdát vedení obce málo slavnostní a přidal se nový prvek, pochod do sousední vesnice. Střídavě pochodovali Tuchlovičtí dva kilometry do Kamenných Žehrovic a další rok Žehrováci do Tuchlovic. Jak už to bývá, vesnická řevnivost pracovala a namísto nařízeného, velmi originálního „Tuchlovice zdraví Žehrovice“ zaznívalo leccos jiného. Družba skončila v momentě, kdy si v Žehrovicích postavili stálou tribunu a dali tím najevo, že napřesrok nikam nepůjdou. Za měsíc stála nová tribuna i na naší návsi.
Lampionový průvod v předvečer komunistického puče v Rusku, tehdy nazývaného Velká říjnová socialistická revoluce, byl komornější. Konal se za tmy, takže bylo pro učitele dosti obtížné nás uhlídat. Nosili jsme barevné, papírové lampiony na tyčce, s hořící svíčkou uprostřed. Stačilo lampion naklonit a zahořel, radost pohledět. Ještě lépe se k tomuto účelu hodila plastová injekční stříkačka naplněná benzínem. Byli jsme pěkná kvítka!
Asi v sedmé třídě jsem byl nucen připojit svůj podpis do kondolenční knihy k úmrtí Leonida Brežněva. V prázdné učebně stálo něco jako malý oltářík s podobiznou milovaného vůdce tábora socialismu. Vstupovali jsme jednotlivě, každý se měl před obrazem lehce uklonit (dohlížel na to přítomný pedagog) a podepsat se. Slušné vychování, a především ochrana anděla strážného mi tenkrát nedovolily zopakovat tátovo hodnocení, že prezident Reagan má Spojené státy americké a Brežněv leda tak spojené obočí. Taky něco o tom lumpovi, co na nás poslal tanky. Po něčem takovém by mě nezachránilo ani deset angažovaných dědečků.
Po základní škole jsem se hlásil na gymnázium. Místní stranický výbor na školu odeslal příslušné hodnocení, které jsem si přečetl až po revoluci a jsem na něj náležitě hrdý. Stálo tam mimo jiné, že jsem vychováván v nenávisti k lidově demokratickému zřízení a že jsem měl o nové ozdobě naší návsi prohlásit, že je to pěkná opičárna. Tu ozdobu tvořila pěticípá hvězda z rudých macešek ohraničená pálenými, děrovanými, metrickými cihlami. Ty se k tomu účelu nehodí, takže se hned po první zimě začaly drolit. Nad hvězdou byla vztyčena kovová konstrukce, jejímuž vrcholu dominovaly srp a kladivo (symboly nerozborné jednoty dělníků a rolníků) a dolů visel hornický kahan, symbol hornické obce. Nebyl jsem tehdy žádný estét, ale přiléhavější označení než opičárna by bylo těžké vymyslet!
Aniž bych to tenkrát tušil, mé šance na přijetí se výrazně zmenšily. Chtělo to nějaký průlom. A ten přišel!
Po vánočních prázdninách si mne soudruh ředitel zavolal do ředitelny a oznámil mi, že jsem vyhrál okresní matematickou olympiádu v Kladně. Sám o sobě to byl poloviční zázrak, protože jsem vždycky uměl daleko lépe řadit slova než matematické pojmy a číslice. Především to ale znamenalo, že jsem tím dle tehdejších pravidel úspěšně prošel matematickou částí přijímací zkoušky na střední školu a zkoušku z českého jazyka jsem podle stejného předpisu dělat nemusel. Dostal jsem se tím mimo režim běžného přijímacího řízení a soudruzi ve své snaze dostat mne na nějaké učiliště ostrouhali. Až po maturitě jsem se také dozvěděl, že tehdejší vedení gymnázia nastalé situace umně využilo a šlo mi, soudruhům navzdory, tak zvaně naproti. Jsem jim za to vděčný, ale dobře vím, že to hlavní zastání jsem vždycky měl a mám především v Nebi!
starší pokračování vzpomínek Tomáše Valera viz:
http://www.sklenenykostel.net/index.php/menu-literarni/menu-fejetony/4211-jak-jsem-nevidel-dinosaury
http://www.sklenenykostel.net/index.php/menu-literarni/menu-fejetony/4220-xxb16x
http://www.sklenenykostel.net/index.php/menu-literarni/menu-fejetony/4221-jak-jsme-strileli