Dostal jsem dárek, ale nebyl jsem z něj nadšený. Jak to ale vysvětlovat dárci? Že jeho dar je darem danajským? Protože byste se mohli dostat do podobné situace, o tom daru vám napíšu.

Coby katolíkovi mi byla věnována kniha Mariina závěť z pera Colma Tóibina (Mladá fronta, Praha 2015). Fragment trnové koruny na přebalu naznačuje souvislost s křesťanstvím, a vskutku, jde o líčení úvah Panny Marie o tom, co ji s jejím synem potkalo. Jde o alternativní historii, pokus o zamyšlení, že by taky tak to nějak mohlo být. Apoštolové jsou tu líčeni jako divná, nesympatická individua, která mají za cíl jen Pannu Marii zmanipulovat ve jménu podezřelé ideologie, aby svědčila pro ni. Panna Maria však s touto ideologií (jež se později prosadila v dějinách) nesouhlasí a Tóibinův text nám má zprostředkovat Mariinu prožitou pravdu.

Právě tohle vzbudilo mou nechuť, když jsem se to dozvěděl z náznaku na klopě. Pokusil jsem se sice z vděčnosti k dárci začít číst, ale expozice mne svou šedostí odradila a nedokázal jsem si představit, že bych novelu přečetl celou. Ale pak jsem neměl co dělat, zkusil jsem pokračovat v četbě a šlo to až do konce. Můj počáteční dojem se ale potvrdil. Jde o dehonestující apokryf, který má nahradit obraz Panny Marie tak, jak ji známe, obrazem „pravdivým“. Tóibin se přinejmenším tímto dílem zařadil k autorům, kteří se snaží rozbít a překroutit křesťanskou tradici.

Má smysl uvažovat o tom, co jej k tomu vedlo? Věřme, že to bylo jen tvůrčí hledání. Vždyť apokryf tvoří celý literární obor. Jde o všem o to, čemu takové dílo slouží: po ovoci poznáte je. U nás doma Tóibinova novela vyvolala takové otázky, jako „To jsi tak ortodoxní a nepřístupný novým názorům?“

Když moje nechuť svědčí o mé ortodoxnosti, pak se za ni nestydím. Stydět by se po mém soudu měli jiní.