„Dělání knih konce není,“ praví starozákonní Kazatel v starobylém překladu. Ani vážný zájemce o literaturu nestihne přečíst všechno, co stojí za přečtení. Pokud chodí do školy nebo do práce, je rád, když zvládne jednu knihu týdně. Myslím knihu střední až těžké váhy: román, soubor esejů, něčí paměti nebo životopis, jedno dílo literatury faktu. To je zhruba padesát knih ročně, pět set knih za deset let, maximálně tři tisíce knih za celý život. Kdo chce být aspoň informován o tom, co nestačí přečíst, uvítá přehledné recenze nebo takzvané knihy obsahů, které mohou mít i seriózní úroveň na rozdíl od takových, co je studenti stahují z internetu a mechanicky opisují do referátů a čtenářských deníků.

Literární relace Svobodné Evropy

Velmi solidní zdroj informací o světové literatuře své doby, z kterého můžeme s užitkem čerpat i dnes, postupně vytvářel významný spisovatel a překladatel Jan Čep. Po útěku do exilu v roce 1948 psal pravidelně pro Rádio Svobodná Evropa eseje, náboženské úvahy a také recenze pro pořad Kniha týdne. Z let 1950–1965 se zachovalo 250 relací, ve kterých představoval důležité knižní novinky vydané v západních zemích. 85 z nich vychází teď nově – 42 let po Čepově smrti – v souboru nazvaném taktéž Kniha týdne.
„Uslyšíte naše pravidelné vysílání Kniha týdne, v kterém vás seznamujeme s novou literární tvorbou svobodného světa a především s autory, které dala na index takzvaná stalinská estetika a komunistická policie,“ napsal Čep v úvodu jedné z recenzí a tím vystihl ideu pořadu, na kterém se podíleli i další kulturní redaktoři rádia: Petr Demetz, Zdeněk Lederer, Vladimír Peška. Informační účel recenze vyžadoval srozumitelně rekapitulovat obsah dané knižní novinky, v případě prózy tedy také zhruba převyprávět děj, a Čep – sám vynikající prozaik – prováděl tuto spíš redakční než tvůrčí práci natolik zdařile, že čtenář jeho relací získá o díle názornou představu a často i zájem si ho pak vyhledat. A ještě víc: Čep jako křesťanský myslitel existencialistického ražení dokázal vyložit také duchovní poselství recenzovaných textů a vyčíst z nich „znamení času“, které vnímali a reflektovali i jeho nevěřící nebo jinak věřící současníci.

Novinky dnes klasické

Čep měl tu možnost přivítat jako knižní novinky díla, která jsou pro nás dnes klasická: mimo jiné Albert Camus – Pád; Antoine de Saint-Exupéry – Válečný pilot; Graham Greene – Tichý Američan; François Mauriac – Galigai a Beránek. Defilují tu i další známá jména: katolíci Hillaire Belloc, Georges Bernanos, Georges Duhamel, Julien Green, Jean Guitton, Bruce Marshall (autor nezapomenutelné Plné slávy, která vyšla česky v Čepově překladu); levicoví humanisté Hervé Bazin, Emmanuel Roblès, Francoise Saganová; Čepův krajan, přítel a též exulant Egon Hostovský; představitelé experimentální prózy tzv. nového románu Michel Butor, Marguerite Durasová a Claude Mauriac (syn Françoise Mauriaca – hle, kam padlo jablko od stromu). Do nového knižního výboru se nedostaly další známé tituly, o kterých Čep na Svobodné Evropě referoval: např. Friedrich Dürrenmatt – Slib; Robert Graves – Homérova dcera; Aldous Huxley – Génius a bohyně; Nikos Kazantzakis – Kristus znovu ukřižovaný (námět opery Bohuslava Martinů Řecké pašije); Robert Merle – Ostrov; Evelyn Waugh – Muži ve zbrani. Už tento přehled naznačuje, že Čepova „Kniha týdne“ dnes může do jisté míry sloužit jako učebnice světové literatury 20. století. Též nám, kteří jsme za komunistické normalizace o mnohých těchto autorech a dílech ve školách neslyšeli a jen výjimečně jsme na ně narazili v soukromých knihovnách.

Tipy pro křesťanská vydavatelství

Do další kategorie soukromých objevů patří autoři převážně katolické orientace, jejichž díla většinou česky nevyšla, a díky Čepovým relacím odhadujeme, že je to škoda: Marcel Arland, Louis Barjon, Roger Bésus, Charles du Bos (literární kritik, Čepův tchán), Jean Cayrol, Luc Estang, Paul-André Lesort, Henri Queffélec, Daniel Rops, Pierre-Henri Simon, Jean Sulivan, Maurice Zermatten. Stačí třeba přečíst děj románu Francouze Luce Estanga Výslech: profesor psychologie v Sovětském svazu je vyslán tajnou policií jako falešný kněz do okupované východoevropské země, aby tam rozvracel církev, načež se sám stane obětí stalinských procesů a zrůdných psychologických technik. Nebo román Maurice Zermattena Studánka Arethusa z francouzské vesnice, kde spolu léta zápasí horlivý kněz a komunistický starosta – podobně jako farář a řídící učitel v kratším románu Jindřicha Šimona Baara Kohouti. Česky vyšel, ale po padesáti letech zapadl román Albrechta Goese Neklidná noc, ve kterém se za války nečekaně setkají tři evangeličtí pastoři: první je poslán poskytnout duchovní službu odsouzenému před popravou, druhý je donucen velet popravčí četě a třetí (odpadlý od křesťanství k nacismu) schválně určil k těmto úkolům ty dva první. Do knižního souboru se nedostala Čepova relace o taktéž lákavém románu Rogera Bésuse Člověk, který vás miloval: je to příběh pastoračně neúspěšného kněze na vesnici, která stále víc podléhá vlivu blízkého průmyslového města.

Mezi polemikou a dialogem

Jan Čep byl už v první fázi své tvorby před exilem příkladně zdvořilý k soupeřům a vyhýbal se „démonu polemiky“, jak sám napsal. V určitých situacích ale kritické námitky důrazně vyslovil. V době studené války a železné opony mezi komunistickým východem a demokratickým západem Evropy měl – a jako zaměstnanec Rádia Svobodná Evropa tím spíš – polemiku vlastně v popisu práce. Měla tři cíle.
Předně polemizoval s marxismem a s režimem v socialistických zemích. V relaci o knize Raymonda Arona Opium intelektuálů kritizuje marxismus za to, že jeho vyznavači ho vydávají „za vědu věd, za poslední slovo lidské moudrosti“ (s. 157). V důsledku toho pak diskvalifikují všechny ostatní myšlenkové směry, zejména idealismus: „Toto slovo má ve filozofickém slovníku svůj vymezený význam, který se nekryje se svou marxistickou karikaturou“ (s. 133). Pro marxismus příznačné překrucování pojmů vede k deformaci jazyka, kterou podle Čepa umělecky vystihl Egon Hostovský v románu Pohřešovaný: „Ti, kteří mluví jazykem prostě lidským a cítí jako lidé, nemohou se dohovořit s těmi, kteří cítí, myslí a mluví v kategoriích a termínech komunistické strany a takzvaného nového marxistického člověka“ (s. 38). Ze zmíněného Aronova Opia intelektuálů cituje Čep varovné upozornění na paradoxní obdiv některých katolíků ke komunismu: „Tyto sympatie vyplývají často z dobroty srdce, ale zároveň z chatrného úsudku“ (s. 159). Varování přesné a dodnes platné.
Jako svobodně cítící a myslící umělec Čep snadno vyhmátl čertovo kopyto takzvaného socialistického realismu, kterým se vyznačovala státem protežovaná literatura v komunistických diktaturách. Například obdivnou relaci o próze Françoise Mauriaca Galigai uzavřel takto: „Toto je zajisté abeceda umělecké tvorby, kterou by si dnes měli zopakovat horliví a uchvátaní adepti socialistického realismu […] Neboť nebude zajisté nikdo věřit, že v srdci sovětského člověka nežijí vášně a neklíčí neřesti a že se na druhé straně všechny jeho žádosti a touhy vyčerpávají tím, aby splnil a překonal pracovní normu. Umělci svobodného světa tvoří především proto, že je k tomu nutká vnitřní potřeba a vrozený umělecký dar, a jejich dílo je svobodným výrazem jejich vidění světa. A zejména v nynější době je jejich posláním, aby říkali o člověku a o lidské přirozenosti to, co musí zamlčovat literatura spoutaná stalinskou ideologií“ (s. 57). K zmíněnému Tichému Američanovi poznamenal:

„Mezi Grahamem Greenem a mezi politickými romanopisci za železnou oponou je však ten základní rozdíl, že se autor Tichého Američana nemusí ohlížet na žádnou politiku – ani na politiku své vlastní země, ani na politiku jiných zemí. Říká věci tak, jak je vidí a jak ho nutí vnitřní potřeba, aby je říkal“ (s. 205). „Musili jsme se dožít totalitních režimů, které používají spisovatelů jako výchovných nástrojů pro své politické, společenské a ideové cíle, abychom pociťovali potřebu zdůraznit toto jediné a autentické poslání pravého spisovatele“ (s. 247) – dá se k tomu doplnit kus Čepovy relace o románu Egona Hostovského Dobročinný večírek.
A třetí a už ne tak nesmiřitelná je polemika nebo spíš dialog s „humanismem bez Boha“, jak by se dalo říct s použitím názvu díla Henriho de Lubac Drama humanistického ateismu (Le drame de ľhumanisme athée, 1945). Z knihy katolického filozofa Jeana Guittona Ježíš cituje Čep tato slova: „Svatý Petr v svém prvním listě žádá křesťany, aby odpovídali mírně a s úctou těm, kteří se jich ptají po důvodech naděje, kterou žijí“ (s. 255; viz 1Petr 3,15–16: „Buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností“). V Čepově době to byli právě ateističtí existencialisté hlásající absurditu bytí a života, kdo postrádali naději, a jejich křesťanští současníci měli příležitost, ne-li přímo úkol, jim uvádět důvody své naděje. O Camusově románu Pád Čep konstatuje, že autorovy narážky na evangelium zní rouhavě, ale hned se ptá: „Kdo ho nutí, aby mluvil o těchto věcech? Jak vysvětlit tento bolestný dialog s náboženstvím, které teoreticky odmítá?“ (s. 216) – Literární kritik Pierre-Henri Simon interpretoval Camuse a jeho duchovní příbuzné z křesťanského pohledu; Čep jeho výklad reprodukuje: „Může-li se člověk cítit ztracen v složité hře takzvaných prvních příčin, nelze ho zbavit odpovědnosti v řádu příčin druhotných, tam, kde sám k absurdnosti přivoluje nebo ji tvoří“ (s. 408). „Věříme-li, že člověk nese na svém těle otisk božství, jak bychom neměli být uctivě pozorní vůči těmto velkým zoufalcům naší doby? Oni nevědí, co hledají, a my nevíme, co je jim vyhrazeno objevit“ (s. 477). Jinak řečeno: co jim Pán Bůh dopřeje najít.

+ + +

Výbor Čepových rozhlasových recenzí nazvaný Kniha týdne připomíná knížku Josefa Škvoreckého Hlas z Ameriky, která také shrnuje relace významného spisovatele o nových knihách, ovšem psané o desetiletí později a pro jinou „štvavou vysílačku“: je jasné, pro kterou. Čepovu knihu uspořádali a editovali Petr Komenda a Jan Zatloukal z olomoucké filozofické fakulty. Kromě komentářů a medailonů probíraných autorů je v ní soupis všech Čepových recenzí pro Svobodnou Evropu, jejichž rukopisy jsou uloženy v pařížském Institutu slovanských studií (Institut ďétudes slaves, Paris). Vydalo ji Centrum pro studium demokracie a kultury v Brně jako svou jubilejní 500. publikaci.