Podobně jako Jiří Suchý (známý písničkář z doby našeho mládí) nad vírou sedím já teď a zamýšlím se nad jeho knihou Klaun si povídá s Bohem (Galén 2017). Alespoň v něčem bylo pro nás čtyřicet let ateistického školení dobré: naučilo nás přemýšlet o věcech víry v osamění, vlastní hlavou, v dialogu jen s Bohem. Suchý pak toto právo jít ke kořenům jako prosťáček, bez autorit, prosazuje a realizuje.

Jiří Suchý je tu sám s Bohem, totiž se svými myšlenkami, jak mu je vnukl Bůh. Během patnácti let je sesbíral a utřídil a dnes z nich vydává počet. Jeho knížka je velmi osobní, a proto sdělná. Jiří Suchý se svěřuje s nejintimnějšími záchvěvy své mysli, aniž by se ostýchal si něco myslit a říci. Ukazuje tak cestu pro každého, kdo pochybuje a hledá. Je příkladem řešení problému sdělnosti víry na rozdíl od dnešním generacím odtažité teologické mluvy.

Vidíme tu Suchého od nejútlejšího věku přes dospívání až po dnešní myšlenkovou dospělost a uvědomujeme si, že jeho životní pouť v tuto knihu logicky ústí. Dozvídáme se třeba, že chodil do náboženství a že ministroval, že ví, co je modlitba. Jiří Suchý je člověkem naší generace, generace dnešních báb a dědů, poslední generace, která dostala základy víry v rodině, a chce předat tuto pochodeň, jak ji nese životem, dál.

Ze základních postojů, k nimž dospívá, můžeme konstatovat jeho rozlišení dnešního vztahu k víře na dva protipóly: samisty a cosisty (tedy neznabohy a znabohy, abychom něco přidali k jeho terminologii). Ti první si myslí, že se to všechno, co je kolem nás, udělalo samo. Cosisté pak postulují, že tu bylo cosi, díky němuž vznikl svět, jak ho známe. Cosisté věří na Slovo, Boha, Princip, Řád, který naše realita jen rozvíjí. Toto je jedna z hlavních myšlenek, se kterými Jiří Suchý přichází, jež prostupuje jako červená nit celým textem. To neznamená, že Jiří Suchý jen pléduje pro víru. Zamýšlí se nad řadou v mysli věřícího kontroverzních témat, která jsme zvyklí obcházet, místo abychom na ně zaměřili reflektor rozumu.

Jiří Suchý nám dává šanci, jak se s nimi popasovat bez ztráty kytičky, tj. víry. Alespoň v to doufám. Když budeme podezíraví, můžeme si myslet, že jeho poukazy na rozpory nemají víru utužit, ale naopak zviklat. Že Suchého okázalá skromnost není nic jiného než literární figura a pýcha rozumu. Ale vzápětí si zase myslím, že Suchému křivdím a že je skutečně upřímný.