1. Pláč a smích
„Co brečíte? Kdo to má poslouchat, ten váš brexit!“ zaimprovizoval si včera při premiéře Shakespearova Večera tříkrálového na pražském Starém purkrabství herec Milan Šteindler – a měl recht, abych tak řekl: brečení kvůli brexitu slyšíme dost a dost. Humor je v této situaci vzácný; projevil jej například předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek, když na novinářský dotaz, co říká návrhu předsedy evropské komise Jeana Clauda Junckera, aby se odchod Spojeného království využil k rychlému všeobecnému zavedení eura, odpověděl, že při utrpěném traumatickém šoku je třeba přijímat hodně tekutin, „nealkoholických,“ dodal, nehýbat se a držet se v teple... Humor je vzácný a jinak se jen lamentuje, i na prvním zasedání Evropského parlamentu po brexitu. Jean Claude Juncker plakal kupříkladu takto: „Pokud jsme smutní, musíme mít možnost to vyjádřit. Pokud jsem smutný, je to proto, že nejsem robot, nejsem nějaký technokrat či byrokrat...“ Ale, ale! Tak tolik lidského citu se z Junckerových úst nevyronilo snad za celou jeho politickou kariéru. Však to vyvážil bezprecendentním veřejným útokem, jehož cílem se stal Nigel Farage ze strany UKIP: „Do určité míry jsem překvapen, že jste tady, vy jste přece bojoval za to, aby Británie z EU odešla...“ Nigel Farage, musíme Junckerovi připomenout, je stále, než bude proces odchodu jeho země uzavřen, řádně a demokraticky zvoleným poslancem Evropského parlamentu – a na své názory (právě k jejich hájení jej voliči do sněmovny poslali) má právo. A Farage připomněl, že když před čtrnácti lety přišel do Evropského parlamentu a řekl, že jeho cílem je odchod Spojeného království z Evropské unie, ostatní poslanci se mu smáli. „Teď už se nesmějete,“ dodal.

2. Hodina dvanáctá
Ale je ještě jeden důležitý aspekt britského referenda, na který bych rád upozornil. Toto referendum přišlo v hodině dvanácté – a to v hodině dvanácté pro evropskou demokracii. Kolik už jsme zažili referend, která byla doslova výsměchem demokracii: když poté, co bruselská mocenská mašinérie a její spojenci na národní úrovni nějaké referendum prohráli, přidali prostě peněz na propagandu a hlasovalo se znova; když byl výsledek podle jejich přání, už se dál nehlasovalo. A když Evropskou ústavu, která měla být schválena všemi členskými zeměmi, odmítly dokonce dva národy, Francouzi a Nizozemci, vypracoval se prostě jen kosmeticky odlišný text s jiným názvem – a o tom již se v Nizozemsku ani ve Francii v žádném referendu nehlasovalo a ten teď platí... Není se tedy co divit, že příslušníci té menší poloviny britských voličů, která v referendu prohrála, se s prohrou stále jaksi nemůžou smířit a po milionech podepisují petici, aby se (a to se „zlepšenými“ pravidly!) hlasovalo znova: to je přece v duchu tradice, která se v EU již vytvořila, to je podle referend v jiných zemích, včetně nedalekého jižního Irska: hlasuje se tak dlouho, dokud není Brusel spokojen! Naštěstí v Anglii se něčeho takového mocenská struktura neodváží: na to je Anglie příliš sebevědomá a příliš demokratická. Vznikl tak precedens, noční můra, které se již Brusel nezbaví.