Glosy a komentáře

Byl to zvláštní projev: prezident republiky nám nepopřál ani hezké Vánoce, ani štěstí a zdraví do nového roku; nepokusil se ani o zamyšlení nad vývojem ve společnosti, ani o výhled do její budoucnosti. Mluvil jen a jen o sobě. Samozřejmě ne o svých skandálech, například o takzvané Bamberské aféře (doufaje, že už jsou zapomenuty); nepoužil také výraz „opoziční smlouva“, jenom vypočítal, co za éru oposmlouvy jeho vláda zvládla...

Kdybychom se o tom dočetli 1. dubna, a ne 7. prosince, pokládali bychom to za zvláště zdařilý, neboť velice absurdní, aprílový žert. Byla to zpráva z rodu těch neuvěřitelných. Skupina relativně vysoce postavených osob, frankfurtský realitní makléř, berlínská soudkyně nebo plukovník Bundeswehru v penzi, chystala ve Spolkové republice Německo státní převrat – puč jako z Jižní Ameriky z minulého století...

Dovedu si představit – ne, to se jen tak říká, nedovedu si ani trochu představit, co by psali přemoudřelí pražští komentátoři, kdyby se při sestavování rady města a volbě primátora dělo v Brně totéž, co se děje v Praze. To by bylo řeči, jak je Brno divné, že v Brně nikdy není nic normální a podobně. Jenže co je v Brně divné – a leckdy je to divné – je v Praze normální, jenže to vůbec není normální...

Celá společnost vře a bublá otázkou, kdo bude zvolen hlavou státu, který kandidát má kolik šancí a jak vycházejí průzkumy. Přiznám se, že mi na tom nezáleží, je mi úplně jedno, kdo bude prezidentem České republiky, pokud jím nebude nějaký nový Miloš Zeman – ale to, jak se vše jeví, tentokrát nehrozí...