Profesor univerzity v Segedíně, filozof a hispanista Csejtei Dezső (nar. 1951) (u nás většinou uváděný jako Dezsö Csejtei, tedy se zanedbáním délky u přehlásky ő a s „normálním evropským“ slovosledem osobního jména a příjmení, čti dežö čejtej), není v Maďarsku rozhodně žádná nula! Nýbrž naopak respektovaný intelektuál. V popředí Csejteiova vědeckého zájmu stáli především José Ortega y Gasset (kterému věnoval i samostatnou knižní monografii, vyšla 1980) a Miguel de Unamuno; ale publikoval i o Kierkegaardovi, Spenglerovi, Jaspersovi a mnoha dalších filozofech. V roce 1986 vyšla jeho kniha o vývoji existencialismu ve Španělsku (A spanyol egzisztencializmus története). Často uvažoval o filozofickém pojetí smrti – a o dějinách lidstva. V poslední době obrátil svoji pozornost k Friedrichu Nietzschemu (německé, tedy pro nás jazykově přístupnější práce: Überlegungen zu Nietzsches Todesverständnis in: Nietzsche-Forschung. Jahrbuch der Nietzsche-Gesellschaft, Band 12, Akademie Verlag, Berlin, 2005, s. 295-311 a Nietzsches geschichtsphilosophische Perspektive nach dem „Ende der Geschichte”, in: Nietzscheforschung, Band 15, Friedrich Nietzsche – Geschichte, Affekte, Medien, Akademie Verlag, Berlin, 2008, s. 49-58). Maximálně vzdělaný pán, nepochybně. Takto přední maďarský myslitel se nemůže nevyjádřit k problematice imigrantů; jeho článek o agónii západní křesťanské civilizace zaujal i u nás (viz: http://ceskapozice.lidovky.cz/imigrace-jako-agonie-zapadni-krestanske-civilizace f8x-/tema.aspx?c=A150901_232546_pozice-tema_lube). Ale co je vlastně konec civilizace? Nejde ani tak o to, že o křesťanské civilizaci najednou hovoří člověk, pro nějž bylo lidské slovo vždy důležitější než Slovo, které se stalo tělem. Nic není Pánu Ježíši milejší, než člověk činící pokání (srov. Luk 15, 7). Ale mýlím se, když v citovaném článku čtu sice slovo „pokání“ – ale ne skutečné pokání? Když v něm naopak vidím typický příklad současné evropské ztráty jakéhokoli mravního kompasu? Nechci článek rozebírat slovo od slova – jen bych chtěl poukázat na několik signifikantních jednotlivostí. Autor na nás vychrstl džbán pesimistických výroků o historii... Z autorit, které cituje, má myslím zvlášť Talleyrand pouvoir souditi dějiny a mluvit o „nehodách lidstva“ – „S kým jste se kdy setkal, abyste ho vzápětí nezačal zrazovat?“ křičel na něj Napoleon. Opravdu nevím, proč se dovolávat výroků někoho, kdo se nechal vysvětit na kněze a na pak biskupa, aniž by se staral o svou diecézi a přestal žít s milenkou a aniž by mu stálo za to naučit se celebrovat mši svatou (pravda, tenkrát byl ritus o něco složitější než dnes); když několikrát za rok přijel na velké svátky sloužit mši svatou ve své katedrále, všichni si oddechli, že to moc nepopletl a odjel zas do Paříže... Člověka, který jako významný činitel prožil jedno z klíčových období evropských dějin a osobně přispěl k rozvratu, co vedl k revoluci, a potom zase přispěl ke zločinům, které spáchala revoluce, a nato sloužil diktátorovi, jenž rozpoutal z egomanické motivace sérii krvavých válek, a potom ho zradil... Talleyrand – vhodná osobnost pro myšlení o konci Evropy. „Unese-li mne představivost ještě dál,“ píše maďarský profesor, „vytanou i mně, stejně jako řadě dalších lidí, na mysli poslední hodiny Říše římské /.../. Mám na mysli doby, kdy se u římských limes, obdoby dnešních ´schengenských hranic´, nezjevovali Syřané, Afghánci, Eritrejci či Nigerijci, ale Gepidové, Sarmati, Frankové, Sasové, Vandalové a bůhvíjaké další národy, rovněž s ženami a dětmi. Je poměrně komické si představit, jak se na hranicích hlídkující legionáři s nemalou dávkou zmatení dohadují: – Ty, Rufe nebo Klaudie, mám je tam pustit, nebo ne? Ty už jsi dostal nějaký pokyn z ústředí?“ Tolik citát. Bolestně postrádám aspoň nějakou zmínku o tom, že na rozdíl od „bůhvíjakých dalších národů“ Maďaři, tedy Csejteiovi vlastní předci, tehdy ještě vůbec v Evropě nebyli – a o nich tedy Rufové a Klaudiové ani diskutovat nemohli... Pokud je něco „poměrně komické“, pak to, jak důsledně Maďaři zapomínají na to, že i oni přišli – a to poměrně pozdě!!! – do Evropy z východu jako nevítaní imigranti, rovněž se ženami a dětmi... Já vím, je děsivé si představit, co by asi dělali Češi, kdyby u nás bylo tolik běženců jako v Dolních Uhrách, to bychom asi byli svědky ještě horších scének, než že kameramanka maďarské soukromé televizní společnosti zapomněla na své řemeslo a zapojila se přímo do dějin a začala kopat do běženců, místo aby je pouze natáčela... Ale kousek sebereflexe o tom, jak se z kočovníků z východu stali ryzí západní Evropané, by člověk přesto od maďarského filozofa očekával... A ještě jedna jednotlivost: filozof se se diví, že uprchlíci ničí své průkazy. To by mu vysvětlilo pár minut surfování po internetu. V Německu, jak známo, nikdo z nich své doklady neničí, jen se nechtějí vydat do rukou maďarským úřadům, jelikož se domnívají, že Maďaři jim chtějí zabránit v cestě do Německa – přesně podle dublinských pravidel. Která už mezitím naštěstí všichni přestali dodržovat – a protože není nic horšího, než dodržování zákonů, přes něž se převalil život – jako lavina... A život má svou sílu a nečekané možnosti a své vlastní zákony.