Co může být větším příznakem krize politické strany (v tomto případě TOP 09), než když její dosavadní předseda a spoluzakladatel (Miroslav Kalousek) už raději ani nechce obhajovat svůj předsednický post – ačkoliv byl právě zvolen do Poslanecké sněmovny a je tam velmi výraznou postavou, výraznější než kterýkoliv z jeho spolustraníků? A o čem jiném než o hloubce této krize svědčí, že se nikdo nechtěl ucházet o jeho následnictví, jen člověk, který do strany vstoupil doslova před chvílí – ale už byl v minulosti místopředsedou jiné strany (ODS) a členem ještě jiné (ODA) a do své současné funkce (poslanec Evropského parlamentu) byl zvolen jako nezávislý na kandidátce opět dalšího politického uskupení (Starostové a nezávislí)? Tedy: lze ještě zachránit TOP 09?

Vzdor tomu, co jsem zde právě vypočítal, mám za to, že ano – a že právě Jiří Pospíšil jako nově zvolený předseda (pražský hotel Don Giovanni, neděle 26. listopadu 2017, 147 hlasů proti 13) je tím pravým mužem, který může vdechnou do TOP 09 nový život. Navíc: přes svou poměrně pestrou politickou minulost (a to ještě pomíjím jeho zásadní angažmá v Nadaci Kampa a další aktivity) není Pospíšil typ přeběhlíka, ale člověk solidní, hluboce zakotvený v konzervativních politických hodnotách.

Miroslav Kalousek, který není z Pospíšilova předsednictví nijak přehnaně nadšený, ovšem není pán, kterého by bavilo hrát v nějaké straně druhé housle (možná si založí ještě další politickou stranu, jako si založil po prohře v KDU-ČSL TOP 09). Ale pokud se klidnému a rozvážnému Pospíšilovi podaří nějak ukotvit Kalouskův polemický a opoziční temperament, může s ním vytvořit, myslím si, velice účinný tandem. Kalouskův konfliktní dar je totiž velmi vzácný: jednak útočí zprava doleva, a ne naopak, a potom: není to rváč, který by se rval jen pro rvačku samu, nýbrž má své útoky vždy dobře věcně či ekonomicky podložené.

Ale jen destrukční potenciál k úspěchu nestačí: po odchodu Karla Schwarzenberga do stranického důchodu chyběla v TOP 09 jakákoli výrazná pozitivní osobnost; a Jiří Pospíšil má potenciál takovou osobností být. Navíc umí vyhrávat volby, což dokázal v předminulých krajských volbách v Plzni, kde se nestal hejtmanem jen proto, že jeho protivníci uzavřeli koalici proti němu.

Miroslav Kalousek ve svém předsednickém projevu „na rozlúčku“ vytkl funkcionářům v regionech, že jsou uzavření, neberou mezi sebe osobnosti, které projevily zájem o členství v TOP 09, a nevybudovali dostatečně hustou síť místních organizací – tedy to, co, jak připomněl, pomohlo udržet v krizi při životě ODS; ale to byly výtky, samozřejmě oprávněné, které padají nejvíc právě na vlastní Kalouskovu hlavu: o nové tváře se nijak příliš nezasazoval a místo budování místní struktury vložil TOP 09 do vínku spojenectví se Starosty a nezávislými – které ovšem nedokázal dlouhodobě udržet (dalo by se čekat, že Starostové a nezávislí splynou po jednom volebním období s TOP 09 do společného politického subjektu, ale o tom představitelé Starostů už před koncem volebního období nechtěli ani slyšet!). A připomněl bych ještě jeden nedostatek, o kterém Miroslav Kalousek nemluvil, ale zato často zazníval v sobotní sjezdové diskusi: názorová neukotvenost, opouštění skutečných konzervativních hodnot a jejich pozvolné nahrazování neurčitým liberálním obsahem; i zde představuje Jiří Pospíšil šanci na změnu k lepšímu.

Že v členstvu TOP 09 je ukryt ještě nevyužitý potenciál, o tom svědčí nečekané vystoupení přece jen jednoho Pospíšilova oponenta pro předsednickou volbu: zcela neznámého Pavla Němce, středně velkého podnikatele z Plumlova na Hané. Jeho kandidátský projev (jakkoli jej četl monotónně z papíru a nevěděl ani, že občas se hodí pozvednout oči do publika a na kameru) byl o hodně lepší, hlubší a konkrétnější nežli ten Pospíšilův – jakkoli ani Pospíšil nehovořil špatně. „Z Plumlova se bude strana rozhodně lépe řídit než z Bruselu,“ uzavřel Pavel Němec (nakonec získal 13 hlasů delegátů) svá slova – to nebyl jen odkaz na počet kilometrů od Prahy, nýbrž upozornění na alternativu v politické a stranické práci.