Politická kariéra současného prezidenta se chýlí ke konci. Úpadek představuje již samotný zisk 38,6 % hlasů v prvním kole pro prezidenta obhajujícího mandát. Důvod, proč je konec Zemanova politického působení již nevyhnutelný, spočívá v tom, že unavený matador našeho veřejného dění už nenabízí žádnou skutečnou perspektivu ani pro své skalní voliče. Hlas odevzdaný pro Miloše Zemana představuje stále zřetelněji jen jednu z řady rozmnožujících se anomálií současné české politiky. A je více než pravděpodobné, že tak jako v jiných případech českých politiků, kteří dlouhodobě překračovali hranice vymezené normálností v poměrech demokratického uspořádání, vedly bizarní kauzy k odchodu z politiky a ztrátě společenské vážnosti (Gross, Klaus sen., Hašek, Škromach, Paroubek, Rath). Na sousedním Slovensku nad jiné vynikal Vladimír Mečiar. Mnohdy se zdálo, že voliči, kteří těmto politikům dlouhodobě a opakovaně tolerovali stále větší přešlapy, budou i v následujících volbách akceptovat prakticky vše. Nestalo se a přišel pád. Dnes je již nezvratně zřejmé, že působení Miloše Zemana se nachází daleko za bodem zlomu, odkud již není návratu „vpřed“, odkud nevede žádná cesta k politické budoucnosti. Voliči přicházejí k poznání ztráty nabídky jakékoliv perspektivy u obratných a dlouhodobě populárních politiků zpočátku velmi pozvolně, aby jim připravili odchod z výsluní nakonec tak náhle jako procitnutí z tíživého snu.
Současná nenormálnost české politiky má mnoho podob a vyznačuje se zejména tím, že je produktem výhradně našich vnitřních procesů ve společnosti v poměrech navenek tak mimořádně klidných, příznivých a spořádaných, jakým jsme se za posledních sto let mohli sotva kdy těšit více než několik let. V žádném případě to nikdy netrvalo neuvěřitelně dlouhá dvě a půl desetiletí, jaká prožíváme od vzniku České republiky.
Nenormální je, že po třech měsících od voleb nám vládne vláda, která vznikla, aniž by usilovala o získání důvěry v Poslanecké sněmovně. Nenormální je, že premiérem je člověk trestně stíhaný za dotační podvod, který má navíc komunistickou a konfidentskou minulost a s tímto štítem uspěl u voličů. Nenormální je, že kromě několika vzácných výjimek všichni ti, kteří před pěti lety veřejně podporovali volbu Miloše Zemana a dnes se od něj už odklánějí, nedokázali veřejně přiznat, že to byla chyba, že se zmýlili. Nenormální je neschopnost reflexe, se kterou si nebyli ochotni vzpomenout na Zemanovy aféry Bamberk, Olovo a působení Zemanovy pravé ruky komunisty Miroslava Šloufa, a uvědomit si, že by právě tyto události mohly být nejpravděpodobnějšími ukazateli směru jeho prezidentství.
Nenormální je, že více než třetina voličů nechce vidět, že prezidentovi očividně ubývají síly a již v loňském roce nebyl kvůli zdravotním problémům schopen plnohodnotně vykonávat svou funkci a že vzhledem k věku se jeho zdravotní stav bude stále zhoršovat. Nenormální je, že nejsme schopni si připomenout, jak neblahé důsledky přineslo chatrné zdraví prezidenta Edvarda Beneše při jeho neschopnosti čelit komunistickému puči v únoru 1948. Nenormální je i samotná Zemanova kandidatura do dalšího prezidentského období, důsledek jeho očividné ztráty soudnosti, která je jedním z typických projevů stárnutí a která není v případě Miloše Zemana korigována jeho nejbližším okolím ani českou společenskou a politickou kulturou. Nenormální je, že čelíme perspektivě živého přenosu nekonečného seriálu všech podob nastupující fyzické nemohoucnosti prezidenta a lidské bezmocnosti zvrátit nevyhnutelný zdravotní úpadek hlavy státu v době, kdy ze stejného důvodu opustili své úřady a funkce i papež a monarchové.
Nenormální je, že jsme ochotni věřit všem těm falešným zprávám, informacím o tajných spiknutích a jejich zaručených odhaleních, pomluvám a lžím, které vycházejí vstříc našim obavám, strachu ze světa, z jeho rozmanitosti, lidí a nenávisti ke společnosti, ve které žijeme. Nenormální je, že více věříme tomu, co vyprodukovali anonymní autoři na neznámém místě a nemůžeme si ověřit zdroje jejich informací, a tomu, co je šířeno pokoutně, než sdělení lidí, kteří své názory vyslovují veřejně, známe jejich tvář a můžeme s nimi otevřeně diskutovat. Nenormální je, že jsme ochotni se o svojí budoucnosti rozhodovat podle rad těch, kteří sídlí daleko na východ od našich hranic a jejichž zájmem nebylo nikdy nám nabídnout svobodu, nezávislost a prosperitu, a přesto jsme ochotni napomáhat dosažení jejich cílů a klamat sebe i druhé, že je to pro naše dobro.
Konec Zemanovy politické kariéry nemusí bezpodmínečně nastat 8. března. Každý další den a měsíc své krátkodeché politické budoucnosti by si musel staronový prezident vykupovat za nesmírné náklady, které by citelně zatěžovaly celou zemi a pociťovaly by je osobně stále větší skupiny občanů, včetně dnešních Zemanových stoupenců. Zdá se až neuvěřitelné, jak velká část výše uvedeného výčtu našich abnormalit tak či onak, mnohdy zprostředkovaně, souvisí s osobou stávajícího českého prezidenta.
Své o politickém přátelství s nejvýznamněji postaveným českým excentrikem už ví i slovenský premiér Robert Fico, když musel při nedávném slavnostním setkání ke století vzniku společného státu vyslechnout dehonestující hodnocení již dávno zesnulého slovenského politika Alexandra Dubčeka. Nejen politici, ale i politologové, historici a vojáci museli být šokováni v současném kontextu zcela nemístným a z úst prezidenta Zemana opakovaně vyslovovaným nesmyslem o možnosti finlandizace Československa na konci šedesátých let. Hloupost této iluze nejlépe vyvstane, pokud se podíváme na geopolitickou polohu někdejšího Československa a na tehdejší mezinárodní situaci. Na rozdíl od Finska jsme ani tenkrát nesousedili s liduprázdnými polárními oblastmi, nýbrž se sovětským úhlavním nepřítelem, západním Německem, které bylo členem NATO. Československo bylo pozemní spojnicí mezi Sovětským svazem a Rusy od války obsazeného východního Německa, kterému zajišťovalo vojenskou oporu z jihu. Ani jsme jako Finové nedokázali zadržet a odrazit sovětskou invazi v příhodné historické situaci, naopak ji nemalá část dnešních Zemanových politických stoupenců podporovala a dodnes se k tomu i hlásí. Nastolování historických reminiscencí a utopických konceptů z minulosti jako současné politické agendy je dalším, avšak bohužel nikoliv posledním z projevů nenormálnosti v české politice. A také doslovnou ukázkou ztráty perspektivy a absence potřebné míry společně sdílené naděje, jevy spjatými s veřejným působením prezidenta Zemana. Žádná budoucnost, ani politická, se bez nezbytných opor neobejde. Miloš Zeman nic takového při kandidatuře do dalšího funkčního období nenabízí.