Tfuj, tfuj, tfuj, poplivala maminka před zkouškou syna pro štěstí. Viděla to zbožná sousedka a řekla: „To jste mu měla raději udělat na čelo křížek.“ „Prosím vás, vždyť i v Bibli se píše, že Ježíš plival na nemocné, aby je uzdravil. Tak proč bych to nemohla dělat i já.“ My učíme děti, že plivat se nemá, ale jsou rodiče, kteří na své potomky plivají pro štěstí a ještě se odvolávají na evangelium. Co si o tom myslet?
Dnešní evangelium (Mk 7, 31–37) mluví o tom, že Ježíš přichází na území pohanů a uzdraví zde hluchoněmého člověka. A to zajímavým způsobem – vloží mu prsty do uší, a slinou se dotkne jeho jazyka, vzhlédne k nebi a řekne „efatha“ – otevři se. Užívá způsobů, o kterých hovoří i talmud, který se zmiňuje, že například oční choroby uzdravovaly léčitelky tím, že do očí naplivaly. V jednom komentáři se říká, že volí přirozený způsob léčení, aby naznačil, že k uzdraveni duchovní hluchoty a němoty může dojít přirozeným způsobem – studiem a modlitbou.
Člověk, který je pohanem a nevnímá Boží hlas, se může Bohu otevřít tím, že začne studovat moudré a zbožné knihy. Ty mu pomohou k tomu, aby Boží hlas začal vnímat a mohl Boha chválit svými ústy.
Příkladem takového člověka je svatý Ignác z Loyoly. Tento muž byl zraněn a léčil se v domě zbožných přátel. Četl knihy. A zjistil, že když čte a přemýšlí o světských radostech, prožívá v tu chvíli potěšení, ale pak přichází prázdnota, smutek a neklid. Kdežto když čte knihy o svatých a o Bohu, radost a pokoj ho neopouští a zůstávají v něm. Tato zkušenost ho oslovila a on v ní poznal Boží volání. Vzdal se kariéry vojáka, stal se knězem, věnoval se vedení duší a nakonec založil řád jezuitů. Uzdravený v dnešním evangeliu se mu podobá. Neslyší, nemůže vyslovit žádnou modlitbu, ale setkává se s Ježíšem – vtěleným Slovem Božím. To se ho dotýká a mění mu život. Ten člověk najednou slyší, co mu Ježíš říká, a může ho chválit a děkovat mu. Z hluchoněmého pohana se stává věřící hlasatel evangelia – radostné zvěsti o Kristu. Než se tak stalo, Ježíš mu nejprve při uzdravování zacpal uši. Proč? Jeden svatý, který odešel do samoty, řekl: „Zacpal jsem si uši před lidmi, abych v tichu uslyšel Boží hlas.“ Abychom mohli mít v pořádku duchovní sluch, je potřeba občas umět „vypnout“ ten fyzický. Poslouchat kázání je užitečné, ale nejdůležitější je slyšet Ježíše, který říká: „Povídej, co tě těší, co tě bolí, s čím ti mohu pomoci?“ A člověk mlčí. Je němý. Neslyší Ježíše a neví, že si s ním má povídat. To dnešní evangelium nám říká: vnímat Boží hlas, který k nám promlouvá skrze Písmo, svědomí, vnuknutí, modlitbu, je veliký dar, o který je potřeba se starat. Udržovat ho tím, že vyhledáváme místa a chvíle, kde se můžeme setkat s Bohem.
Krom toho k nám někdy promlouvá Bůh skrze různé události.
A my bychom se měli umět ptát: Co mi tím chce Bůh říci? K čemu nás volá? Na mnohé věci si děláme svůj názor, ale měl by nás zajímat i Boží náhled. Hledat odpovědi ne v hluku sdělovacích prostředků, ale v modlitbě.