Slova svatého evangelia podle Matouše:
Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo. Poslali k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?“ Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: „Co mě pokoušíte, pokrytci, ukažte mi peníz, kterým se platí daň!“ Podali mu denár. Zeptal se jich: „Čí je to obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ (Mt 22, 15–21)

Nedávno jsem slyšel tato slova: „Jak lehce se spolu domlouvají ti, kteří chtějí vykonat něco zlého. Jak těžce, pokud vůbec, se spolu domlouvají ti, kteří chtějí vykonat něco dobrého.“
Proč tomu tak v mnoha případech je? Proč se tak lehce uradili farizeové, když chtěli zničit Pána Ježíše? Proč tak těžce nebo vůbec nejsou často schopni a ochotni domluvit se „dobročinci“?
Je tomu tak, že nemáme v pořádku několik věcí. Jednak řád života a stupnici životních hodnot. A také stojí za to zamyslet se nad tím, komu z lidí důvěřujeme a s kým se radíme, když nevíme kudy kam.
Správnou odpověď máme hledat na prvním místě u Boha a jeho učedníků. Bůh nám stále dává své slovo. Kdo jsou jeho učedníci? Především ti, kteří už jsou v nebi u Boha. Potom ti, kteří ještě do nebe zatím nedoputovali, ale ze všech sil se snaží dosáhnout cíle lidského života – nebe. Jsou to ti, kteří podle dnešního evangelia dávají ze svého to, co komu správně patří – Boží Bohu, císaři císařovo (dnes buď státu, nebo jednotlivým lidem).
Misijní neděle, kterou dnes prožívá katolická církev na celém světě, je toho skvělým příkladem. Misie – hlásání radostné zvěsti je jedna ze základních a hlavních činností – jak celé církve, tak každého jednotlivého křesťana.
Její původ nacházíme ve slovech vzkříšeného Krista – vítěze nad hříchem a smrtí. Před svým nanebevstoupením řekl slova své poslední vůle, příslibu a našeho úkolu: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s Vámi po všechny dny až do skonání světa“ (Mt 28, 18–20).
Zodpovědnost za splnění povinností, která vyplývá z misijní neděle – nesou na prvním místě tři lidé: papež, národní ředitel papežského misijního díla a já.  Papež vložil svou výzvu do hesla: „Kráčejte po cestě s hořícím srdcem.“ Vezměte si za příklad emauzské učedníky, kterým hořelo srdce, když k nim Pán Ježíš mluvil. Ježíš jim otevřel oči gestem – lámáním chleba – třetí mší svatou v historii lidstva. Nakonec se jejich nohy vydaly na cestu, aby učedníci přinesli zprávu o Pánu Ježíši druhým (srov. Lk 24, 13–35). Druhý – ředitel – nám tato slova papeže připomněl a k nim přidal zprávu – o výsledku loňské sbírky na misie. Třetí jsem já – moje dnešní modlitba a příspěvek do sbírky na misie.
V roce 1926 – jsem přesvědčen o tom, že to bylo na mocnou přímluvu Panny Marie, kterou uctíváme v říjnu modlitbou svatého růžence a svaté Terezičky Ježíškovy – se celá církev „uradila“ na úžasném dobru. Zavedla povinný den modliteb a pomoci pro misie. Bohu díky! Jeden den povinně dáváme Bohu to, co je jeho. Co ostatních 364 dnů v roce?
Dnes si připomínáme člověka, který svůj život odevzdal Pánu Ježíši skrze Pannu Marii. Velkého misionáře svatého. Jana Pavla II.
Všemohoucí Otče – děkujeme ti za vše, co souvisí s misijním posláním církve. Vyslyš nás, když v Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, svaté Terezičky, svatého Jana Pavla II., všech andělů a svatých, prosíme za vše, co s misiemi souvisí. Žehnej všem misionářům – skrze Krista, našeho Pána. Amen.