V dnešní době už není možné být slavným člověkem, být skutečnou celebritou v jakémkoli oboru – a praktikovat víru, prostou, normální, přirozenou a samozřejmou víru s účastí na mši svaté každou neděli, se zpovědí a denní modlitbou. Tedy – je to možné, ale vyžaduje to víru v hrdinském stupni. (Soukromě se domnívám, že ty nejslavnější lidi, herce a politiky, bude Pán Ježíš soudit jinak než nás, obyčejné hříšníky-ušmudlánky.)
Popis posledních dní a posledních chvil českého politika Karla Schwarzernberga, jak je přinesl publicista Jiří Peňás v Týdeníku Echo, byl pro mě šok (viz http://www.sklenenykostel.net/index.php/menu-duch/menu-duch-tema/4807-1-11). Karla Schwarzenberga jsem si vážil, podporoval jsem ho a volil, a to především proto, že jsem ho viděl jako příklad věřícího člověka, který je aktivní v proudech společenského dění; jako člověka s pevnými zásadami, a přitom flexibilního a moderního. Starobylý knížecí rodokmen plus plakát s čírem.
Schwarzenberg nebyl věřící člověk. Říkám to i s tím, že na sebe beru určitou odpovědnost, když vím, že do skutečné hloubky srdce vidí jen Bůh. Ale mně se to jeví tak, že křesťanství pro něj byla jen tradice, určitá kultura, v níž byl doma, takže třeba věděl, jakou hudbu si vybrat pro zádušní mši svatou – ale byla to kulisa, dekorace, překrásná, kultivovaná a starobylá dekorace.
Nikoli vztah – osobní a vášnivý, bolestný a obšťastňující, všeobsahující a všezahrnující poměr k Bohu, k Pánu Ježíši Kristu.
Chraň nás, Bože, před takovouhle vírou...
Tušil jsem něco takového už dlouho z různých Schwarzenbergových kroků a výroků. Ale překvapila mě míra vyprázdněnosti, vlastně absence jakéhokoli vztahu k Bohu, jak jsem se o ní dozvěděl z Jiřím Peňásem zprostředkovaného svědectví.
Je hezké, že někteří lidé, a setkal jsem se s tím opakovaně, vidí ve Schwarzenbergových prosbách o pomoc na smrtelné posteli přání přivolat kněze a jen jeho nevěřící okolí to prý nepochopilo – ale nemyslím si, že by tomu bylo právě tak.
Ale ještě k jednomu celým národem prožívanému úmrtí z posledních dní. Herečka Jana Hlaváčová. Podle prý ověřeného (a myslím, že opravdu ověřeného) svědectví bulvárního tisku byla u hereččina úmrtního lože její rodina a kněz z kostela Nanebevzetí Panny Marie v Praze-Modřanech (kanovník Josef Pecinovský). Jana Hlaváčová nebyla žádná veřejně známá věřící, ale kněze si přála. A kněze zavolala i ke svému manželovi Luďku Munzarovi, když před pěti lety umíral.
Umělkyně prožila část dětství v pražských Kobylisích u střelnice, kde umíraly oběti heydrichiády. Každodenní střílení, pláč odváděných, nářek sousedů – „Maminka klečela na zemi a řekla mi: pojď sem za mnou, Janičko, budeme se za ty lidi modlit. Přestože byla nevěřící. Tak jsem si k ní čapla, seděly jsme v kuchyni na zemi a plakaly“ (z televizního pořadu Neobyčejné životy, 2010, cituje Lukáš Novosad, Týdeník Echo, 2 / 2024, s. 24).