Slova svatého evangelia podle Jana:
Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i někteří pohané. Ti přišli k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ Filip šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi.
Ježíš jim na to řekl: „Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou. Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno!“
Tu se ozval hlas z nebe: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ Lidé, kteří tam stáli a uslyšeli to, říkali, že zahřmělo. Jiní říkali: „To k němu promluvil anděl.“ Ježíš jim na to řekl: „Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny lidi k sobě.“ Těmi slovy chtěl naznačit, jakou smrtí zemře. (Jan 12, 20–23)
Kolik rozruchu vyvolala slova papeže o bílé vlajce – která ve skutečnosti neřekl nebo řekl jinak, kolik komentářů pro a proti. O tom, co říká římský biskup skutečně důležitého pro duchovní život člověka a pro věčný život – o tom většinou nepadne ani slovo.
Loni v říjnu, když se končilo měsíční setkání těch, kteří mluvili o budoucnosti celosvětové církve, řekl papež toto: „Co je pro církev nejdůležitější? ADORACE A SLUŽBA.“ Jak to vypadá v naší farnosti? Jak jsem na tom já sám? Adoruji? Myslím si, rád bych se mýlil, že většina pokřtěných katolíků ani neví, co adorace je. Sloužím? Komu a čemu? Tak maximálně sobě, ale kolik sil věnuji věcem pomíjivým a kolik věčným? Sloužím druhým? Sloužím Bohu? Svět, v kterém žijeme, hlásá ďábelskou zásadu: „Nebudu sloužit!“ To vede k opuštěnosti, bezohlednému prosazování sebe, k hádkám, násilí a válkám. Další ďábelská zásada: „Chceme nebe na zemi, nebe bez Boha. Když není Bůh – je všechno beztrestně dovoleno.“ Chci si dělat, co chci – lidově takzvaná – cochcárna. Místo štěstí, místo nebe na zemi ale následují: rozpady rodin, rozvody, násilí, smutné děti bez rodičovské lásky, závislosti na alkoholu, drogách, elektronice. Děláme si, co chceme, ale proč nejsme šťastní?
Děti ve škole jsou obklopené asistenty, psychology, metodiky, preventisty, poradci – proč jsou agresivní, problémové? Protože nejsou poslušné. Proč děti neposlouchají – protože neposlouchají dospělí. Neposloucháme Boha. Přesně posloucháme kdejaké lidské nařízení, stále se měnící lidské zákony. Boží zákon, řád života, který Bůh člověku dal, nejenom že neposloucháme, ale většina lidí kolem nás ho vůbec nezná. Prožíváme odpad od Boha, od Božích zákonů, i od Boží pomoci. Najdeme v dějinách našeho národa obdobu takového odpadu od časů, kdy nám poklad víry ve srozumitelné podobě přinesli svatí Cyril a Metoděj? A přitom máme v současné době takovou náboženskou svobodu, o které se většině našich předků ani nezdálo.
V současné době papež každou středu káže o ctnostech a neřestech. Jen několik bodů: ctnost je vypěstovaný a navyklý sklon k dobrému jednání, neřest opak. S ďáblem se nediskutuje. Celý náš život je duchovní zápas. Obžerství (nestřídmost) léčíme střídmostí. Chlípnost – čistotou (Stvoř mi čisté srdce, Bože). Lakomství štědrostí. Hněv mírností. Smutek radostí, nadějí. Lenost pilností. Závist přejícností. Marnivost a pýchu (matku všech hříchů) POKOROU A POSLUŠNOSTÍ.
Poslušnost – první ctnost. Ježíši, tichý, srdce pokorného, přetvoř moje srdce podle srdce svého. Amen.