Zelený čtvrtek - společná večeře Pána Ježíše a jeho učedníků, večeře společenství, které tři roky tvořil a budoval - a které mělo změnit svět i celou věčnost.
Nyní je to však společenství na toto poslání ještě nepřipravené – i u stolu s Pánem jsou apoštolové s to hádat se, který z nich je největší (Lk 22, 24). Velikou Pánovu lásku k apoštolům cítíme ze všech zpráv v evangeliích o poslední večeři – ve 22. kapitole u Lukáše, krátce u Marka ve 14. a u Matouše v 26. kapitole, ale především v Janově evangeliu, kde je poslední večeři věnováno celých pět kapitol, 13. až 17., vyplněných především Ježíšovou závěrečnou modlitbou, označovanou tradičně jako modlitba velekněžská.
Apoštolové v tento večer ještě netuší, co bude, co už brzy prožije Pán Ježíš a potom v následujících letech i oni sami – „Kde jsem já, tam bude i můj učedník” (J 12, 26).
Ale je to společenství pevné - ani po skončení večeře se apoštolové ještě nerozcházejí, ale společně vycházejí ven, jdou na Olivovou horu. A ani později, v šoku po Ježíšově umučení, se společenství nerozpadlo, apoštolové spolu žili a stolovali (srov. Mk 16, 14).
Poslední večeře, to jsou hodiny plné významů a zásadních událostí: umývání nohou apoštolům, označení zrádce a především ustanovení eucharistie. Eucharistii, zpřítomnění prolití své krve na Kalvárii, Pán ustanovuje ještě před touto svojí obětí, jaksi anticipačně. Celá církev po Ježíšově zmrtvýchvstání tak je vlastně církví ve večeřadle. V něm milujeme Pána a sebe navzájem, v něm umýváme nohy jedni druhým a v něm žijeme v eucharistii.