Bílá sobota je jediný den, kdy Pán Ježíš je minulostí. Žil, žil tady s námi na zemi, ale již nežije. Pohřbili ho. Je v hrobě. Vrací se až o neděli vzkříšení – aTomáš vkládá prst do jeho ran (srov. Jan 20, 27–28). Po čtyřiceti dnech Pán odchází do nebe, ale je s námi dál po všechny dny až do konce světa (Mat 28, 20).
Ale na Bílou sobotu jeho učedníci o Ježíšovi hovoří v minulém čase. „Byl to prorok mocný činem i slovem“ a „my jsme doufali, že právě on má izraelskému národu přinést vykoupení,“ říká jeden z učedníků putujících do Emauz, kteří si odnášejí ještě mentalitu Bílé soboty, i když už slyšeli i zprávy o vzkříšení, jimž ale neuvěřili: byl – už není, doufali jsme – už nedoufáme. Je mrtev,
pohřbili ho (srov. Luk 24, 19.21).
Ale sami zažívají, že skutečně vstal z mrtvých, že žije, vykládá jim Písmo a láme pro ně chléb a jejich srdce hoří (srov. 24, 27–32). Ježíš je opět přítomen – i když se „jim však zmizel“ (24, 31). Vzkříšení začalo platit i pro ně – vracejí se do Jeruzaléma.
Bílá sobota je v dějinách lidstva jediný den, jediný celý den, po který bylo Ježíšovo svaté tělo odděleno od jeho duše; jinak vždy jeho tělo nejdřív v rozměrech pozemského času od okamžiku vtělení, kdy se stává člověkem, aniž by přestal být Bohem, po slova Dokonáno je – a znova jeho tělo oslavené od okamžiku vzkříšení do nekonečné věčnosti je nerozdělené s jeho duší.