Měl jsem tento zážitek jen jednou – a je to moje ostuda, že jen jednou. A již před pětatřiceti lety, v létě 1989, v naplněném Paláci kultury (tak se to zařízení tehdy jmenovalo) v Praze. Komunista tehdy – a to byl zázrak! – dovolil konání velké charismatické konference – jaká se už pak u nás – Bohu žel – ani jednou nekonala, totiž s účastí všech křesťanů, kteří se hlásili k darům Ducha Svatého, od těch nejprotestantštějších letničních po katolíky. Konferenci podpořil kardinál František Tomášek a osobně se jí zúčastnil i Karel Otčenášek, královéhradecký biskup bez státního souhlasu.
Evangelizovala nás tam tehdy řada řečníků z různých zemí a někteří z nich říkali, že Duch Svatý k nim mluvil v tom smyslu, že můžou vynechat tu nebo onu akci, ale do Československa že jet mají.
Tam jsem to zažil: vlny smíchu. Vlny smíchu, které probíhaly řadami účastníků v celém obrovském sále – jen tak. Ne proto, že by se řeklo něco vtipného.
„To Duch Svatý rád dělá,“ řekl mi Ludvík Kolek, se kterým jsme na té konferenci seděli vedle sebe, „on takhle rád rozesmává lidi!“
Byl jsem pak na různých charismatických konferencích u nás i ve světě, ale tyto vlny smíchu jsem už nikdy znova nezažil.
Je to má chyba.