Slova svatého evangelia podle Marka:
Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagogy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: „Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila.“ Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj. Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatu. Řekla si totiž: „Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena.“ A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena. Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla zázračná moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: „Kdo se to dotkl mých šatů?“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!“ Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustrašená a rozechvěná – věděla dobře, co se s ní stalo – padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu. On jí na to řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, zbavena svého neduhu!“ Zatímco ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagogy se zprávou: „Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?“ Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagogy: „Neboj se, jen věř!“ Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi. Přišli k domu představeného synagogy a viděli tam rozruch, lidi, jak pláčou a velmi naříkají. Vešel dovnitř a řekl jim: „Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, jenom spí.“ Posmívali se mu. On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel do světnice, kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: „Talitha kum!“; to znamená: „Děvče, říkám ti, vstaň!“ Děvče ihned vstalo a chodilo – bylo jí dvanáct let. Lidé byli úžasem jako bez sebe. Ježíš jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl jim, aby jí dali jíst. (Mk 5, 21–43)

Nemocná, trpící, nešťastná žena. Vyloučená ze společnosti – nečistá, nikdo se jí nesměl dotknout, ani ona se nesměla nikoho dotknout – nesměla se vdát, pokud byla vdaná, tak nesměla mít děti. Všechen svůj majetek dala za naprosto neúčinnou léčbu. Nešťastný, trpící otec – pravděpodobně jediného, ale určitě jím nesmírně milovaného, umírajícího dítěte.
Oba vkládají svou veškerou naději do Pána Ježíše – skrze víru v jeho uzdravující moc. Ona ji vkládá do zakázaného dotyku jeho šatů. On do slov, i když mu hlásí: „Neobtěžuj mistra, tvá dcera umřela!“
Naděje a víra obou překračuje hranice zákonů a rozumu. Proč? Jak je to možné? Jejich víra a naděje je plodem lásky. Lásky, o které píše svatý Pavel v úryvku listu Korinťanům, který se většinou čte na svatbách. Lásky, která je smyslem života. Lásky, která všechno vydrží. Lásky, která unese nemoc i smrt. Lásky - která pramení z Boha, který je LÁSKA.
A tato LÁSKA – PÁN BŮH SÁM nám dává tyto tři dary: Dar života – vzkřísí dcerušku – toto vzkříšení jsme dostali ve svátosti křtu, dostáváme ho znovu ve svaté zpovědi, přijímáme ho při mši svaté a v přijímání Kristova Těla. Dar zdraví – uzdravil nevyléčitelně nemocnou ženu, také nás uzdravuje – naši duši i tělo – ve svátosti nemocných, ve svaté zpovědi. A nade vše nám Pán Bůh touží dát dar víry. Který z těch darů je nejdůležitější? Pro nemocného zdraví, pro umírajícího nebo truchlícího nad smrtí milované osoby vzkříšení. Pro všechny – dar víry. Víry, která nás vede k překonání všech trápení a bezpečně nás vede do šťastné věčnosti.
Všemohoucí Otče, děkujeme za všechny tvé dary. Vyslyš nás, když v Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, andělů a všech svatých prosíme o osvobození ze strachu, který brání naší víře, naději a lásce. Skrze Krista našeho Pána. Amen.