Je teplý srpnový večer a já poprvé v životě lituji, že nejsem profesionální fotograf. Potemnělá kvadratura i ambity barokního kláštera v Hájku, ještě stále poznamenaného užíváním armádou Československé socialistické republiky. A v nich stovky lidí, převážně mladých se spoustou dětí.
Unavená maminka kojící nemluvně, holčička trůnící na veliké židli na pódiu mezi hudebníky, malí kluci dovádějící v improvizovaném kněžišti. Mladý kněz v klerice, otec Joseph z Velké Británie, bravurně hrající na klávesy. Nekonečná řada těch, kteří čekají na požehnání a přímluvnou modlitbu. Ale také k smrti vyčerpaná obsluha občerstvovacího zařízení v zahradě kláštera. Stanové městečko, kam těch bezmála tisíc účastníků letošní charismatické konference New Dawn skládá hlavu. Byly by to úžasné fotky!
Jak mám popsat vítr, který vane? Pohrává si s listy stromů, šumí v jejich korunách a tvoří vlnky na hladině? Mohu psát o vstřícnosti a profesionalitě organizátorů, pokojné atmosféře a vlídných lidech, kteří se usmívají, jsou ohleduplní, netlačí se ve frontách. Ale také zpívají, tančí, mávají prapory (říká se tomu „praporování“) a troubí na šofary.
Na pódiu se střídají řečníci a hudba chválící Boha, mezi řečníky karmelitán Vojtěch Kodet či sestra Veronika Barátová z Komunity blahoslavenství, z jejichž slov člověku puká srdce.
Večery jsou vyhrazeny adoraci, smíření s Bohem, přímluvným modlitbám a modlitbě za vylití Ducha Svatého. Na přednáškách účast kolísá, ale večer jsou přítomni všichni, kdo jen trochu mohou. Boží blízkost naplňuje prostor.
Jak stárnu a dívám se, kterak rostou má vnoučata, stále častěji si kladu otázku po perspektivě  duchovních cest, po kterých se dnešní křesťané ubírají.
Netroufám si tvrdit, že cesta, se kterou jsem se v hájeckém klášteře setkal, je jedinou nosnou. Ale co se vitality a duchovní hloubky týče, stojí v mém pomyslném žebříčku hodně vysoko.