Slova svatého evangelia podle Marka:
Ježíš a jeho učedníci sestoupili z hory a procházeli Galilejí, ale on nechtěl, aby o tom někdo věděl. Poučoval totiž své učedníky a říkal jim: „Syn člověka bude vydán lidem do rukou a zabijí ho, ale za tři dni po své smrti vstane.“ Oni však tomu slovu nerozuměli, ale báli se ho zeptat. Potom přišli do Kafarnaa. Když byl v domě, zeptal se jich: „O čem jste cestou rozmlouvali?“ Oni mlčeli, protože cestou mezi sebou rozmlouvali o tom, kdo z nich je největší. Ježíš se posadil, zavolal si svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech.“ Pak vzal dítě, postavil ho před ně, objal ho a řekl jim: „Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“ (Mk 9, 30–37)

Nedílnou součástí života člověka jsou – jak se dřív říkalo – zprávy z domova a ze světa. Tyto zprávy mají velký vliv na myšlení, mluvení a jednání těch, kteří je – často několikrát denně – přijímají. To dobře vědí ti, kteří vlastní a ovládají světové tiskové agentury – od kterých je ostatní přebírají.
Jedna ze zpráv, kterou byste marně dnes ve sdělovacích prostředcích hledali:
22. září 2024 v 8.20 – po modlitbě u hrobu P. MUDr. Ladislava Kubíčka, kněze zavražděného před dvaceti roky, vyšlo na pěší smírnou pouť 83 poutníků. Celý den naplnili vděčností za věrnost mučedníků – kněží, kteří byli zavražděni v celých dějinách naší vlasti – a skutky pokání – zadostiučinění za jejich vrahy. Před jednotlivými desátky svatého růžence byla citována slova Ladislava Kubíčka, která jsou zveřejněna v knize Až k prolití krve. Před desátkem, v kterém rozjímáme tajemství ustanovení EUCHARISTIE – SVATÉHO PŘIJÍMÁNÍ, zaznělo: Ježíš, který ustanovil eucharistii (kdy rozjímáme také o tom, že Ježíš v nejsvětější svátosti přichází do našeho srdce) si přečteme citát ze strany 260: „Snaž se mít srdce plné Boha a o víc se nestarej. Dítě si taky takový zbytečný starosti nedělá. S požehnáním Ladislav.”
Dnešní Boží slovo je o spravedlnosti. Mimo jiné to znamená – každému to, co mu patří. Pán Bůh a moudrá matka Církev ukládá každému pokřtěnému povinnost jednou za týden – v neděli – přijímat Boží slovo.
Pokud to děláme – tak velmi záleží, jak to děláme. Napovědět nám může příběh:
Pane faráři, při mši svaté jsme si všimli, že jste se při proměňování chleba usmíval, ale vzápětí při pozdvihování kalicha zesmutněl. Co se stalo? Kněz řekl: „Stalo se něco krásného. Ježíš ke mě promluvil.“ – „A co říkal?“ – „Když jsem pozvedl hostii, slyšel jsem jasný hlas: Můj milý příteli, kéž byste věděli, s jakou radostí mezi vás v tuto chvíli přicházím. Pak byste chápali, jak vás miluji. Tu mne zaplavil pocit radosti a štěstí a já se začal usmívat. Bylo mi tak krásně a dobře... Ale musel jsem pokračovat ve slavení mše svaté. A tu, když jsem pozvedl kalich s Kristovou krví, ozval se opět onen hlas: Můj milovaný příteli, kéž byste tušili, s jakou bolestí se za vás v tuto chvíli obětuji. Pak by se ve vašem srdci rozhořela láska, která by vám dala sílu opustit vše, co není důležité, a jít za mnou. A já si uvědomil, jak málo Ježíše miluji, jak málo mu rozumím. Byl jsem v tu chvíli smutný, ale ne nešťastný, protože jsem vnímal, že Ježíš mě chápe a má se mnou nekonečnou trpělivost.“ Následovala otázka: „Proč to neprožívají všichni lidé?“ – „Nevím, ale myslím si, že tento rozměr mše svaté lidé jen těžce objevují, protože je to veliké tajemství, které se nedá snadno změřit, vidět, vysvětlit nebo pochopit. Je to tajemství ke kterému je třeba se promodlit a proadorovat. Chce to bezelstné srdce dítěte, pokoru a touhu po Boží pomoci.“
„Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“
Bože, tys nám uložil, abychom milovali tebe a bližního, neboť v tom je smysl a naplnění všech ustanovení posvátného zákona; dej nám sílu, abychom zachovávali tvá přikázání, naplnili je láskou, a tak vešli do věčného života. Skrze Krista našeho Pána. Amen.