Slova svatého evangelia podle Marka
Ježíš řekl svým učedníkům: „V těch dnech, po velkém soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje. A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Potom pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe. Poučte se z přirovnání o fíkovníku! Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že je blízko, přede dveřmi. Amen, pravím vám, toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.“ (Mk 13, 24-32)

Boží slovo předposlední neděle v církevním roce vede člověka k tomu, co jednou přijde – ať chce, nebo nechce, ať se mu to líbí, nebo nelíbí: konec světa a naše smrt. Prožíváme měsíc listopad, na jehož začátku většina lidí stála u hrobu svých předků, kteří jim svým mlčením připomínali pravdivá slova, kterými jsou ozdobeny některé brány na hřbitov: „Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy.“
V této souvislosti by nás měla napadnout veledůležitá otázka, která patří v současnosti k nejčastějším: „Jak se máš?“ Drahým zemřelým vyprošujeme svými modlitbami věčné odpočinutí – to znamená šťastný věčný život. Apoštol nám připomíná, co to je: „Co si člověk ani představit nedovede, takovou krásu a štěstí připravil Bůh těm, kteří ho milují“ (srov. 1Kor 2, 9).
Proč se lidé zajímají o to, kdy to přijde? Je tato zvědavost k něčemu? Pán Ježíš nás ujišťuje svým druhým příchodem – ať to vnímáme jako konec světa, nebo svou vlastní smrt. Přijde. Není důležité, kdy to bude, je více než důležité, v jakém stavu budu ve chvíli jeho příchodu.
Svým způsobem a do určité míry mně Pán Bůh dává každý den příležitost se na tuto chvíli připravit. Čím? Přijímáním Pána Ježíše: v modlitbě, pravidelné nebo takzvaně střelné – v četbě nebo slyšení Božího slova – ve svatém přijímání Těla a Krve Krista, v účasti na Eucharistii. A v lidech, které každý den potkávám, v těch, na které se těším, více v těch, na které se netěším, a ještě více v těch, kteří jsou na tom hůř než já. V těch ke mně trpící Kristus pozvedá své ruce s prosbou o pomoc. A zřejmě nejvíc ke mně Kristus přichází v těch, kteří mně vědomě škodí a svou „lásku“ dávají pro mně bolestně najevo.
Jednou z pomocí, jak se dobře a užitečně připravovat na příchod Krista, je čerpat sílu od těch, kteří to dokázali – svatí.
Dnešní světice svatá Alžběta Uherská, rozdávající chléb. Mohla by být zobrazením nejdůležitějšího závěru měsíčního synodu o synodalitě v Římě: „MISIE.“ Rozdávat těm, kteří hladoví po chlebě věčného života. Rozdávat MILOSTI, které od Boha přijímáme. Nikdy nikoho nezatracovat!
Návodem nám může být nástupce svatého Martina. Martin je v současnosti – díky obchodníkům s vínem a husami – velmi populární. Málokdo však zná svatého Brikcia z Tours (370–444). Jako opuštěného dítěte se ho svatý Martin ujal a vychovával ho ve svém klášteře. Brikcius se chtěl stát knězem, ale byl arogantní, miloval moc a bohatství. Vysmíval se chudobě a pokoře. Martin říkal: „Když se Ježíš domluvil s Jidášem, pak se domluví i s Brikciem.“ Podle Martinova proroctví se Brikcius stal jeho nástupcem – biskupem v Tours. Ale potom přišla protivenství, pomluvy, nenávist, které vyústily v takřka sedmileté vyhnanství. Brikcia neobrátila milost Martinovy lásky, ani milost biskupského svěcení. Změnila ho milost nenávisti lidí a krutost vyhnanství. Nejsem jako Brikcius? Neznám někoho, kdo odmítá milosti od Boha jako Brikcius?
Všemohoucí a milosrdný Otče, děkujeme za milosti, které nám dáváš. Vyslyš nás, když v Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, andělů a svatých prosíme o jejich přijímání a rozdávání. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.