Na půl sedmou jako každý den vzhůru na roráty – jako každý den kromě neděle, kdy je v sedm farní mše svatá, a středy, kdy je od osmi mše svatá pro školy.
V zasněžené krajině se objevují jednotlivá světélka, z každé horské chalupy se vyloupne jedno, slévají se do praménků a stékají ke kostelu…
Ne, tak lyrické to samozřejmě není, z jednotlivých domů v naší silně katolické čtvrti se vylupují lidé bez lucerniček a spěchají do kostela (jinak není takhle brzy ráno vzhůru moc lidí). Kostel je plný.
Zvonek u zákristie – průvod se světélky vyráží do temné kostelní lodi, dnes je tu se světlem celkem osm dětí a větších ministrantů, devátou lucerničku drží pan farář.
„Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním. A bude v onen den světlo velké...“
Kostel se rozzáří a začíná mše svatá.
Dnes se čte evangelium, které jako by celé vystoupilo z temna věků: celý rodokmen Pána Ježíše, jak jej uvádí svatý Matouš, 1, 1–17; jména a jména, většinou zcela neznámá, některá špatně vyslovitelná (člověk by se mohl snadno přeřeknout, ale pan farář se nepřeřekne ani jednou a čte ta jména, jako by je znal zpaměti).
„Po přestěhování do Babylona pokračuje rodokmen od Jechoniáše k Salatielovi, od Salatiela k Zorobábelovi, od Zorobábela k Abiudovi, od Abiuda k Eliakimovi, od Eliakima k Azórovi, od Azóra k Sádokovi, od Sádoka k Achimovi, od Achima k Eliudovi, od Eliuda k Eleazarovi, od Eleazara k Matanovi, od Matana k Jakubovi, od Jakuba k Josefovi, muži Marie, ze které se narodil Ježíš, nazývaný Kristus.“
V promluvě (a samozřejmě musí být krátká, je všední den...) pan farář vysvětluje, že tento rodokmen zdůrazňuje včlenění, vstup Pána Ježíše jako Božího Syna do našich lidských dějin, mezi nás, hříšníky...
Doma se k rodokmenu ještě vracím; čtu si ho a čtu si i něco o něm. Je jasné, že jde o rodokmen výběrový, kdyby se počítalo – řekněme – dvacet pět let na jednu generaci, je to necelých jedenáct set let od Abraháma ke Kristu, což časově neodpovídá. „Dohromady je to od Abraháma po Davida čtrnáct členů rodokmenu, od Davida do přestěhování do Babylona čtrnáct a od přestěhování do Babylona až ke Kristu čtrnáct,“ shrnuje evangelista. Čtrnáct je dvakrát sedm, číslo plnosti a dokonalosti. Navíc jde vlastně biologicky o rodokmen svatého Josefa, ne Ježíše Krista. A konečně: Lukáš uvádí ve třetí kapitole jiný Ježíšův rodokmen, který se od toho u Matouše nemálo liší…
Nešlo prostě o výpisy z matrik, nýbrž o svého druhu „literární žánr“ – prohlášení legitimity Ježíše Krista jako potomka Davidova a Abrahámova.
Nejvýmluvnější mi ale připadá toto: kromě nezbytného jména Panny Marie jsou v rodokmenu u Matouše – v rozporu s celým tehdejším zvykem a pravidly „žánru“ jmenovány také čtyři ženy. Co píše profesor Ondřej M. Petrů v poznámce ke svému překladu: je to „Kananejka Tamar, která své syny počala z obcování se svým tchánem (Gn 38, 1–30), nevěstka Rahab z Jericha (Joz 2, 1; 6, 22–25), Moabka Rút (Rt 4, 17.13) a nevěrná manželka Uriášova Betsabé (2Sam 11, 2–27; 1Král 1, 11–45) – tedy buď cizinky, nebo hříšnice, anebo obojí. Naznačuje se tím, že Ježíš je Spasitel všech lidí, i pohanů a hříšníků.“