Svatý otec František zahájil 17. června 2016 v Lateránské bazilice rozsáhlou promluvou letošní sympozium své římské diecéze s tématem postsynodální exhortace Amoris laetitia. To je téma, které hýbe (sem a zase tam) mnoha křesťany: je tedy, domnívám se, přímo povinností každého katolíka seznámit se tím, jak tento text interpetuje sám Svatý otec. Jeho slova jsou užitečná pro každého z nás, i když je adresoval především kněžím: „Chápu ty, kteří dávají přednost rigidnější pastoraci, která nevede k žádnému zmatku. Chápu je. Upřímně však věřím, že Ježíš chce církev pozornou k dobru, které Duch rozsévá mezi slabosti: Matku, která se ve stejné chvíli, kdy jasně vyjadřuje svoje objektivní učení, »nezříká možného dobra, ale vystavuje se riziku, že se zašpiní blátem z cest«. Pastýři, kteří představují plný ideál evangelia i věrouku církve, mají usilovat také o to, aby věřící přijali logiku soucitu se slabými a vyhýbali se pranýřování či příliš tvrdým a nesnášenlivým soudům. Samo evangelium nás žádá, abychom nesoudili a neodsuzovali“ (citát z Amoris laetitia, 308). Viz: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=23981.
Dovolil bych si vyzvednout z papežovy promluvy tři momenty, které mi připadají obzvláště aktuální.
1. Ideologie
Papež připomíná, že je třeba vnímat příběhy rodin: konkrétní trampoty konkrétních rodin by neměly být pro pastýře obtíž, nýbrž příležitost, kterou dává Bůh; takový přístup „osvobozuje od ukvapenosti při vyvozování závěrů, které jsou sice dobře formulovány, ale častokrát postrádají životnost“. Kdo z nás to nezná? S pozorností pro konkrétní příběhy konkrétních lidí se, Bohu žel, setkáváme spíš na straně těch duchovních, kteří mají různě narušenou víru anebo víru už ve skutečnosti ztratili a jde jim spíš o to, jak svými radami a svým působením co nejvíce narušit a destruovat církev... Naopak ti, kdo se (různě dobře) snaží autentickou nauku a praxi církve hájit, jako by měli pocit, že v době, jako je ta dnešní, už udělali dost, když dobře zformulovali správné zásady... A je na lidech, aby se s tím popasovali; aby se sami narazili (bolí, nebolí) na to správné kopyto. „Chrání nás to před ideologizováním víry pomocí systémů, které jsou dobře vystavěny, ale neberou v úvahu milost. /.../ Víra nás žene, abychom neochabovali při hledání Boží přítomnosti v dějinných proměnách.“ Kdo to nezná? Mluvit o ideologizování víry za současného ignorování milosti živého, uprostřed nás působícího Ježíše je víc než aktuální: právě to se často odehrává v řadách katolíků, kteří chtějí (a začasté upřímně) hájit pravou a nenarušenou nauku církve.
2. Identita
„Identitu mi poskytuje má příslušnost k Pánu, nikoli odloučení od druhých, aby mne nenakazili…“ Tak tohle je další veliké nebezpečí, do kterého může snadno spadnout každý upřímný věřící, který chce sloužit Bohu: čím budu izolovanější od nevěřících, tím budu lepší křesťan... „To neznamená nepředkládat evangelní ideál. Je to naopak pobídka, abychom jej žili v dějinách se vším, co obnáší. To neznamená nepodávat zřetelnou věrouku, nýbrž vyhýbat se upadání do soudů a postojů, které nepřipouštějí složitost života.“
3. Pšenice a koukol
Největší chyba křesťanů, kteří chtějí být za každou cenu věrní Pánu Ježíši Kristu, je, že si, v rozporu s evangeliem, mají tendenci myslet, že jsou schopni dokonale oddělit pšenici od koukolu; ale to na této zemi není možné, dokud nepřijde Pán, který sám a on jediný dokonale oddělí dobro a zlo. „I ta nejlepší pšenice bude v tomto životě vždycky smíšena s trochou koukolu,“ připomíná nám papež.