Poté, co začali být v církvi jako světci uctíváni i lidé, kteří nebyli mučedníky, vyvstával problém, jak stanovit, zda si ten nebo onen muž či žena světeckou úctu zaslouží; papež Benedikt XIV. ve svém díle o beatifikaci a kanonizaci to formuloval tak, že kandidát musí mít aspoň jednu ctnost v hrdinské míře, v hrdinském stupni.
Líbí se mi formulace mešní modlitby o světcích, která děkuje Bohu slovy: „... neboť velkost jejich života je tvým darem.“
Právě podle toho se pozná, domnívám se, že je někdo světec, že velikost jeho zásluh a ctností je pro nás až nepochopitelná. A pak podle toho, že neměl žádnou jinou „kariéru“, že o nic jiného neusiloval než jenom o službu Bohu.
Z toho je patrné, že v něm působil Bůh.
Dnešní světec svatý Jeroným (jeden ze čtyř západních církevních otců – Ambrož, Augustin, Jeroným a Řehoř Veliký) měl hodně nešťastnou povahu: hádal se (jistěže v dobrém úmyslu) s kdekým. Měl veliký vliv na své okolí, zejména – ve vší počestnosti – na zbožné ženy, ale neustále se dostával do konfliktů. Jestliže jsou světci, kteří vynikali v hrdinském stupni ctností trpělivosti a vydrželi toho opravdu hodně, tak Jeroným mezi tento typ nepatřil. Nakonec odešel z Říma, kde se pohyboval v blízkosti papežského stolce (bývá zobrazován jako kardinál v červeném rouchu a s širokým červeným kardinálským kloboukem, tak i v kapli svatého Kříže u nás na Karlštejně), a usadil se ve vlastním klášteře v Palestině, kde žil v největší askezi a v občasných záchvatech hrůzy z toho, že je veliký hříšník a bude po smrti zavržen – do roku 420, kdy zemřel (proto bývá rovněž zobrazován jako polonahý poustevník, na dosah s knihou a lebkou; takto zejména v baroku).
V Palestině také dokončil své překladatelské dílo.
Jestli je pro mě v životě tohoto světce něco až lidsky nepochopitelného, jestli je v něčem tak veliká velkost, že je z ní patrné Boží působení, je to podle mého mínění Jeronýmova znalost jazyků, jeho literární a zejména překladatelská práce.
Po celá staletí se v západní, latinské církvi používal jako oficiální text Písma svatého Jeronýmův latinský překlad, kterému se říká Vulgáta. Jeroným překládal sám z hebrejštiny a aramejštiny i řečtiny – přičemž zatímco pro Nevý zákon již existovaly překlady do latiny, které svatý Jeroným využil a revidoval, pro Starý zákon, nemohl o starší latinské překlady opřít nemohl. Přiznejme si, že dnes se Starý zákon překládá ve skutečnosti jenom tím způsobem, že se modernizují staré překlady, že se současným jazykem vyjadřuje to, co bylo nalezeno už před staletími jako správný smysl hebrejského textu (jinak to ani není možné v případě jazyka, kterým již tisíce let nikdo nemluví).
Jen žalmy, sto padesát žalmů, překládal svatý Jeroným třikrát, nejen z hebrejštiny, ale napsal i překlad z řeckého překladu Septuaginty, ten se nakonec prosadil… Až papež Pavel VI. ve 20. století inicioval vytvoření nového znění latinské Bible, tak zvané Neovulgáty. Což ovšem také není nový překlad mezi různými mrtvými jazyky, nýbrž oprava nepřesností a řekněme chyb Jeronýmova překladu. Ty však, a teď se pouštím na tenký led, berte mě prosím s velikou rezervou, mohly být Bohem inspirované, například slavné místo se záměnou dvou zájmen v Genezi 3, 15: „Nepřátelství položím mezi tebe a ženu, mezi tvé a její potomstvo; ono ti rozdrtí hlavu, a ty je zasáhneš do paty“ – v hebrejském originále „ono“, tedy potomstvo, rozdrtí hadovi hlavu – Jeroným přeložil „ona“, tedy žena – a tedy Panna Maria rozdrtí hadovi, tedy satanovi hlavu.
Svatý Jeroným mohl ve své době udělat obrovskou kariéru jako znalec a učitel klasických předkřesťanských latinských a řeckých spisů, byl tu však jeho známý sen, ve kterém byl bičován za čtení Cicerona a slíbil, že už se bude věnovat jen Božímu slovu. Je to strašlivě drsné, třískat někoho za znalost klasického kulturního dědictví, ale já si myslím, že ten sen byl pravý, že to není jen legendistická metafora, ale že platil jen pro Jeronýma: Pán si ho vedl ke svatosti, k tomu, aby se stal světcem, aby o nic jiného neusiloval, ničemu jinému se nevěnoval, jen službě Bohu.