Malá zamyšlení

Když jsem četl, že v Káhiře explodovala bomba v katedrálním kostele během mše svaté, už jsem neztuhl a nepolil mne mrazivý pot. Pamatuji si, jak před rokem podřezali hlavy 21 jiným koptským křesťanům. Ano, nezapomněl jsem na podřezání kněze při mši svaté ve Francii, na otce Jacquesa Hamela. Přesto jsem se zastavil. Přemýšlím nad tím, jaký mají advent spolubratři ve víře. Co znamená věřit v Egyptě? Co to znamená rozhodnout se jít na mši svatou? Co je to víra a její prožívání?

Pán Ježíš velmi nerad slyšel zvědavé otázky svých učedníků na to, kdo bude spasen a kdo ne, a podobné dotazy; odpovídal na ně vyhýbavě – nebo ne vyhýbavě, apelem, aby se každý staral o svou vlastní spásu a neřešil budoucnost nikoho druhého.

Myslím, že každý z nás by v případě potřeby dokázal bez přípravy „vystřihnout“ přednášku na téma odpuštění – každý z nás zná přece výroky Páně na toto téma, každý umí vyložit podobenství o služebníkovi, který nechtěl odpustit svému spoluslužebníkovi maličkost, když pán jemu odpustil obrovskou sumu. Jak říkám – výklad o odpuštění umíme...

Co je to zbožnost? Zbožnost je, jak se projevuje víra v životě člověka, řekl bych. Mluvíme o zbožnosti? Máme víru, aktivitu, angažovanost – někdo má charismatické dary. Někdo má úřad v církvi. Pozici, postavení. Ten má takovou a ten má makovou spiritualitu. Ale zbožnost? Není zbožnost i nám, věřícím, často spíš k smíchu? Zbožnost je cosi zastaralého, přinejmenším prostého, zbožnost, to je náboženství pro babičky – zatímco my, moderní lidé, žijeme víru jinak...