Už je toho nějak moc. Všech těch světel, lákadel, hudby, blikátek, věcí, nabídek, slov... Hučí mě z toho hlava. Stánky na Svoboďáku, film v kině, show v televizi. Víme, že příliš mnoho příliš hlasité hudby může vést až k hluchotě. Stejně tak příliš mnoho vjemů vede k celkové otupělosti člověka. Především jeho schopnost vnímat jemné Boží doteky, pod kterými se duše jen lehce zachvívá, mizí takřka nepřímou úměrou. Čím víc vnějšího hluku, tím menší prostor pro vnitřní život.

Právě proto je tu advent. Doba, kdy má člověk odsunout všechno nadbytečné stranou a vynaložit jisté úsilí, aby si našel tichou chvíli. Aby si sedl a pokusil se znovu nahmatat to neviditelné pouto, které nás váže k našemu Stvořiteli. Jestli ho vůbec ještě dokážeme najít. Jestli jsme je už definitivně neodstřihli. Jestli jsme se už neztratili.

Advent jakožto příprava na Vánoce je vlastně (také) očekávání narození dítěte. I naše společnost uznává, že přivést na svět dítě vyžaduje klid a přípravu, a proto umožňuje nastávajícím maminkám nastoupit na mateřskou dovolenou několik týdnů před porodem. Pamatuji si, jak jsem se já sama v posledních týdnech před narozením dcery zcela dobrovolně a jaksi přirozeně stáhla do svého „doupěte“. Takřka jsem nechtěla vidět nikoho kromě svých blízkých, nechtěla jsem nic slyšet, nic vědět, tedy nic, co by se týkalo čehokoli jiného než blížící se významné události. Celá moje mateřská bytost se jaksi automaticky uzavřela do našeho malého rodinného světa a vzpomínám si, jak nepříjemné pro mě bylo, když jsem jenom měla vyjít ven do ruchu města. Byla jsem tak ponořená sama do sebe, že mi přišlo nebezpečné chodit pro svého staršího syna do školky. Jednoduše proto, že cestou musíme několikrát přejít přes rušnou silnici a já se cítila na ulici tak nepřítomně, že jsem si nebyla jistá, jestli dokážu včas zpozorovat všechna přijíždějící auta a tramvaje. Nechtěla jsem nic a nikoho, chtěla jsem jen být v bezpečí domova, v klidu připravovat všechno potřebné a čekat – nikoli znuděně anebo netrpělivě. Spíš koncentrovat tělo i mysl a přebývat v jakémsi stavu těšení se a očekávání. A vědět, že věci jsou tak, jak mají být.

Bylo by krásné, kdyby byl takový náš advent. Vánoce jsou totiž úžasný okamžik. Ovšem je vcelku snadné se s nimi minout.