3

Svědectví pravdě (Pilát 1)
Jan 18,28–40

Od Kaifáše vedli Ježíše do vládní budovy. Bylo časně ráno.

Ano, kousek předtím se píše, že zakokrhal kohout. Snad my z větších měst a panelových sídlišť známe ranní kuropění aspoň z filmů o vesnicích.
Který zvuk, přírodní či technický, ohlašuje ráno nám? A která znamení – myslím čistě přirozené jevy z tohoto světa – vnímáme jako signál, že nastal další den v dějinách spásy? Další fáze v osobním duchovním životě?

Sami do vládní budovy nevstoupili, aby se neposkvrnili, ale aby mohli jíst velikonočního beránka.

Samozřejmě: hlavně že zase splnili předpis. Že přitom organizují likvidaci nevinného, na to mysleli mnohem méně nebo vůbec. To pro ně nebyl problém Zákona a možná ani svědomí. Podobně jako jejich kolegové v galilejských synagogách: místo co by žasli, že Ježíš uzdravil nemocné, zásadně jim vadilo, že to dělal v sobotu.
Pozor na ten minulý čas a lokaci na Blízký východ: co když býváme taky takoví? V Ježíšově případě to byla životu nebezpečná byrokracie. Ale i fyzicky neškodný formalismus, který vytlouká ducha literou, Ježíšovi v jistém smyslu ubližuje: dodnes účinně odpuzuje od církve.

Pilát tedy vyšel k nim ven a zeptal se: „Jakou žalobu vznášíte proti tomuto člověku?“
Odpověděli mu: „Kdyby to nebyl zločinec, nebyli bychom ti ho vydali.“

To není odpověď na danou otázku. Pilát provádí obvyklý právní úkon, ale žalobci o něj nestojí: nic nevyšetřuj, my ti jasně říkáme, že je vinen, tak nám ho koukej popravit. Na důkazy zatím nedošlo: chybí dokonce konkrétní žaloba.
Jako ze života: Ten a ten můj bližní sice není zločinec, ale podle mě si nezaslouží tu a tu odměnu, funkci, titul a snad ani dobrou pověst. – Proč? Co proti němu máš? – Já ho prostě nemám rád, není to dobrý člověk. – Proč myslíš? – Já to prostě vím. – A co ti udělal? – Mně celkem nic, ale pozor na něj!

Pilát jim řekl: „Vezměte si ho vy sami a suďte ho podle vašeho zákona!“
Židé mu odpověděli: „My nemáme právo nikoho popravit.“

Strašlivá, smrtonosná logika: Potřebujeme někoho potrestat tak efektivně, aby už nikdy nemohl dělat to, za co ho chceme odsoudit. Ale náš právní řád neumožňuje trest smrti, tak ho pošleme k nějaké diktatuře nebo teokratické monarchii, třeba ruského opozičního novináře předáme do Severní Koreje nebo cizoložníka z České republiky do Saúdské Arábie.
A přitom Ježíšovi žalobci zastupovali zákon jediného nejvyššího Boha a byli přesvědčeni, že je významnější a závaznější než zákony jiných národů. Ale v Ježíšově případě jim najednou zákon Mojžíšův nestačil, nebyl to pro ně „zákon vyšší právní síly“, tak se klidně obrátili na pohanský zákon římských okupantů. A ještě si přitom hlídali, „aby se neposkvrnili“.
Nepřipomíná to něco, co jsme zažili nebo zažíváme? Třeba situace, kdy křesťanská morálka je zrovna osobně nepohodlná a společensky nevýhodná, takže i křesťanský politik hájí a plní nějaký světský zákon, který nakonec vede i k usmrcování bezbranných? A kdyby jenom politik.

Tak se totiž mělo splnit Ježíšovo slovo, kterým naznačoval, jakou smrtí zemře.

„Syn člověka bude vydán pohanům,“ řekl Ježíš o sobě už předem.
Dodnes je možné vydávat Krista pohanům: profanovat jeho učení a dělat z evangelia pohádku nebo parodii, znesvěcovat jeho chrámy pořádáním „kreativních“ kulturních akcí, vystavovat jeho církev šikanujícím zákonům, a hlavně – přizpůsobovat osobní křesťanský život módnímu live stylu mainstreamové společnosti.

Pilát se vrátil do vládní budovy, dal Ježíše předvolat a zeptal se ho: „Ty jsi židovský král?“
Ježíš odpověděl: „Říkáš to sám ze sebe, anebo ti to řekli o mně jiní?“

Zase vyhýbavá reakce, odpověď otázkou. Ale ta otázka míří taky na nás. Říkáme, že Ježíš je Boží syn, král nebe i země, zachránce před hříchem a smrtí. Uznáváme to opravdu z vnitřní touhy, nebo spíš proto, že to říkají jiní z naší rodiny, společenství, vesnice, území s vysokou religiozitou? Což může být samozřejmě slibná první fáze.
Ježíš možná zkouší vyvolat osobní náklonnost, pohnout toho druhého k vyjádření, že se fenoménem židovského krále vážně zabývá a neodmítá ho předem. Ale Pilát se nedá.

Pilát odpověděl: „Copak jsem já žid? Tvůj národ, to je velekněží, mi tě vydali. Čeho ses dopustil?“

Pilát: Nejsem žid, tudíž o židovském králi sám od sebe nevím. A tvůj národ, to jsou pro mě velekněží. S nižšími složkami přímo nejednám. A nějaké tvé učení, to je jenom teorie. Cos fakticky udělal trestného?
Ježíš se ale vrací k původní otázce na židovského krále.

Ježíš na to řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby moje království bylo z tohoto světa, moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán židům. Ne, moje království není odtud.“

Není z tohoto světa: nepochází z tohoto světa, nevypadá jako jiné království na světě, nemá jeho obvyklé vlastnosti, ale království to je. Je to vláda, která zároveň řídí a chrání své poddané. A i když nevzniklo na světě, ve světě přece jenom působí.
Ale působí tu jinak. A armáda nebo aspoň ozbrojená ochranka je jeden z hlavních rozdílů. Taky jedno z největších pokušení Ježíšových služebníků: bránit nebo šířit jeho učení a jeho království s pomocí zbraní a síly. To nejsou jen křižáci, inkvizice nebo husitští „Boží bojovníci“: to jsou také, doufám, že ne mnozí z nás, kteří, nevím proč, obdivují moderní diktatury ohánějící se křesťanstvím nebo propagují silová politická opatření ve prospěch církve.

Pilát se ho zeptal: „Ty jsi tedy přece král?“

Pilát už neříká „židovský král“: tady v Jeruzalémě přece funguje král Herodes, loutkový panovník nad Židy, ovládaný Římany. Ale připouští nebo se snaží vyšetřit, že Ježíš je přece jenom nějaký vládce, který má nad něčím moc: král jako takový, bez ohledu na to, nad kterou zemí a národem konkrétně panuje. A Ježíš mu to potvrdí.

Ježíš odpověděl: „Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“

V jakém smyslu je Ježíš král? Král čeho? Které země nebo říše?
Ježíš je král pravdy. Král říše, kde vládne pravda. Ta říše je ovšem neformální a územně neohraničená. Ježíš je král, který vládne pravdou: vládne nad pravdou, vládne pomocí pravdy a ve prospěch pravdy. Svědčí o ní, že existuje a že se dá reálně uplatnit. Je dostupná a člověk ji může přijmout a zařídit podle ní svůj život i své vztahy k druhým. Kdo pravdu uznává, kdo ji chápe jako nejvyšší mocnost, patří do království pravdy.
A zas ty předložky: co znamená, že někdo „je z pravdy“? Jako že pochází z pravdy? Nebo je udělaný z pravdy? Vznikl z pravdy? Staroslověnská bible – dílo Cyrila a Metoděje – má překlad „jestъ otъ istiny“: pravda = to, co je pravé čili správné (srovnej křivda = to, co je křivé čili nesprávné), se tam řekne istina = to, co je jisté. „Je od pravdy“ může znamenat „je nějak poznamenaný pravdou“, volně a lidově řečeno „je umazaný od pravdy“.
Jazykovou záhadu nám může trošku vyjasnit život konvertitů, a to jeho první fáze, prehistorie budoucího křesťana. Když si odmyslíme jejich slabosti a hříchy, u některých dokonce jasné protikřesťanské smýšlení a jednání, často na nich najdeme souběžnou citlivost pro pravdu, pro to, co je správné, spravedlivé, objektivně prospěšné druhým, de facto shodné s křesťanským přístupem. Je to přirozený a taky vypěstovaný, vychovaný sklon k dobru. A když je dost silný, víc než všechna negativa, pak se stává, že takový člověk slyší na to, co říká evangelium. Že má vnímavost pro jeho celkový smysl, pro podstatné jádro radostné zvěsti. „Hudební sluch“ pro hlas Ježíše Krista.
Jenomže co je to ta pravda?

Pilát mu řekl: „Co je to pravda?“

Zase stejná věta, která může mít dva různé významy. Buď je to otázka řečnická, pochybující až posměšná: Ale! Kdo ví, co je to pravda? To není nic, v životě s ní neuspěješ. Nebo naopak otázka opravdu zjišťující, zvídavá, zvědavá na Ježíšovu teorii pravdy. Ty tady mluvíš o pravdě: a co je to podle tebe pravda?

Po těch slovech vyšel zase ven k židům. Řekl jim: „Já na něm neshledávám žádnou vinu. Je však u vás zvykem, abych vám k velikonočním svátkům propustil jednoho (vězně). Chcete tedy, abych vám propustil židovského krále?“
Oni znovu začali křičet: „Toho ne, ale Barabáše!“
Ten Barabáš byl zločinec.

Pilát byl dobrý právník: není divu, že nenašel na Ježíši vinu. Ale jako mnozí právníci byl schopný Ježíšovu kauzu obrátit a vést ji k úplně opačnému výsledku. A byl taky dobrý psycholog: bezpečně věděl, koho z těch dvou si takoví žalobci vyberou. Pak by byl vinen už tím, že jim to propuštění nabízel.
Hle, jak myslí poštvaný dav: vůdce ozbrojené vzpoury mu tolik nevadí jako bezbranný hlasatel nepohodlných názorů. A jak cítí třeba naše veřejné mínění: hulvát a intrikán je mu sympatičtější než intelektuál a politický vězeň.
Připomínky Ježíšova utrpení, jako jsou bolestný růženec nebo křížová cesta, představují hlavně jeho fyzická muka. Trochu stranou zůstávají bolesti duševní. Jedna z těch hlubokých neviditelných ran byla snad i tato chvíle, kdy si jeho rodáci a souvěrci místo něho vybrali zločince. I když díky svému božství věděl všechno předem, jako opravdový člověk musel cítit nesmírné zklamání z tohoto lidového hlasování.